Klasifikace a úkoly jednotlivých kategorií jsou odvozeny od uvolněných informací zpravodajských služeb a nelze ručit za jejich naprostou správnost. Předpokládá se, že základ doktrýny se od Války o nezávislost příliš nezměnil, avšak došlo k výrazné modifikaci konkrétních předpisů, které však nemají pro účely této publikace význam.

Rozhodující úlohou bitevních lodí Svazu je tvořit jádro jeho sil, páteř a hlavní údernou sílu, určenou k vybojování nadvlády ve vesmírném prostoru. Jejich primárním cílem je ničit těžké a střední jednotky protivníka, poskytovat oporu lehčím lodím a v případě potřeby působit patrně i jako dálkové mobilní základny.

Původně byly bitevní lodě primárně útočná zbraň relativně krátkého dosahu, spíše mobilní zbraňová platforma než skutečně ofenzivní plavidlo tak, jak je obecně chápána bojová hvězdná loď. To souviselo s válečnou doktrýnou Svazu, zaměřenou na blesková tažení proti několikanásobně slabšímu protivníkovi, jímž byly všechny obsazené soustavy až do kontaktu s Federací. Protož relativně primitivní civilizace, s nimiž Svaz do té doby válčil, stavěly množství málo kvalitních lodí (stejně jako Federace v prvním období války), vzniklo plavidlo, které neslo větší počet palebných stanovišť a mohlo tak napadat více cílů najednou. Bitevní lodě se k nepříteli přibližovaly zvolna ve volné formaci a individuálně napadaly cíle tak, aby nebránily v boji svým družkám. Tonáž se pohybovala kolem 100 kT, vrcholem klasických svazových bitevníků byla třída LeCh z roku 2489 (128 kT), která jako první nesla integrovanou raketovou výzbroj. V době svého vzniku však již byla koncepčně zcela nevyhovující.

Válka s Federací znamenala potřebu drasticky přehodnotit úkoly této kategorie lodí. Kvůli padesátiletému moratoriu, zabraňujícím po válce Svazu vyvýjet nebo stavět bitevní plavidla došlo k přerušení kontinuity, což vzhledem k nutnosti významné úpravy požadavků na tato plavidla nebylo natolik tragické, jak by se to mohlo jevit. Má se za to, že první moderní bitevní lodě získal Svaz až v době Trillské války, v padesátých letech 26. století. Velikost těchto prvních tříd sotva přesahovala 250 kT, ale již nesly všechny znaky pozdějších bitevníků. Jednalo se a jedná o lodě s poměrně mohutnou reaktivní výzbrojí a především s rozšířenou nákladní kapacitou, protože jedním z jejich úkolů je zajišťovat podporu blokádním a dálkovým útočným silám. Jedná se zřejmě o reakci na extrémní závislost na podpůrných plavidlech v letech války s Federací. Hlavňové zbraně a mobilita jsou proto obvykle na nižší úrovni než u loďstev ostatních států. Protože čistě raketové lodě se nikdy příliš neosvědčily, obvykle mají atakijská těžká plavidla možnost zaměnit několik raketových modulů za další dělové věže. To z nich činí univerzální a velmi efektivní kategorii lodí.

Bitevní křižníky mají jako hlavní úkol provádění dálkových, hloubkových a předběžných úderů. V bitvě samotné tvoří často buď hlavní jednotky, nebo, v případě podpory bitevních lodí, rychle manévrující těžkou složku, zvyšující taktickou pružnost. Jsou určeny zejména pro přímý střetný boj.

Bitevní křižníky představovaly původně zálohu Svazu pro případ války s rozsáhlejším nepřítelem. Byly ze všech plavidel nejméně závislé na podpoře dopravních lodí, i když zejména díky své vysoké rychlosti. Jinak byly zpočátku jejich úkoly shodné s bitevními loděmi (proto rovněž patří do kategorie Capital ships). Jejich velikost se vždy pohybovala kolem 70-75% bitevních lodí, měly o něco nižší relativní palebnou sílu i ochranu, aby bylo možné instalovat do nich daleko výkonnější pohon. V době Války o nezávislost představovaly, zejména pro starší federální lodě včetně starších tříd pozemských bitevních plavidel, smrtelně nebezpečné protivníky, avšak s postupem války jejich bojová hodnota klesala a zcela je znehodnotilo nasazení lodí nové generace, kdy i federální křižníky získaly téměř stejné výkony zbraní a daleko je předčily v manévrování a rychlosti.

Stejně jako u bitevních lodí, i u bitevních křižníků bylo nutné přerušit veškerý vývoj po dobu trvání omezení mírové smlouvy. Svaz pak dokázal navázat na jejich kvalitní stránky a omezit nevýhody této koncepce. Nyní představují bitevní křižníky zbraň prvního úderu, jsou vybaveny jak pro kradmá přiblížení k cíli, tak pro otevřený frontální útok. Mají mnohem nižší kapacitu reaktivní výzbroje než bitevní lodi, jsou určeny především k vybojování bitev s nepřátelským loďstvem zejména v hlubokém vesmíru. Stejně jako bitevní lodě mají část výzbroje umístěnu ve vyměnitelných modulech, avšak těchto zbraní je podstatně méně a představují spíše doplňkovou výzbroj.