Cemegan, Vanoscin a Hexadar se nacházejí v poměrně velké vzájemné blízkosti a jejich civilizace se postupně dostaly k mezihvězdným letům a možnosti vzájemné komunikace takřka současně, v rozmezí let 2440-45. Protože všechny tyto civilizace již znaly z dřívějších rádiových kontaktů svou vzájemnou polohu, okamžitě po vynálezu nadsvětelného pohonu v roce 2444 na Vanoscinu byla zahájena jednání mezi představiteli všech tří ras, mající za účel vytvořit klima pro spolupráci v oblasti hvězdné kolonizace. Právě díky předchozím kontaktům se totiž všem třem těmto rasám podařilo vyhnout se psychologickým problémům, doprovázejícím každý první kontakt, a rovněž díky nízké agresivitě všech tří civilizací vznikly jen slabé tlaky uvnitř této neformální konfederace. Přitom hexadarci byli považováni za nejroztříštěnější kulturu, protože od zavedení jednotné soustavové vlády uplynulo mezi nimi méně než sto padesát standardních let. Naproti tomu Cemegan byl sjednoceným královstvím již přes čtyři století a to samé - až na formu vlády - platilo pro Vanoscin.

Všechny tři civilizace ihned zahájily významnou technologickou výměnu a s tím spojenou unifikace technologií. Svou roli jistě sehrála i bezproblémovost kontaktu, zapříčiněná jednak předchozí znalostí zbývajících partnerů, jednak poměrně značnou psychologickou blízkostí všech tří ras. Ve známém vesmíru tak vznikl ojedinělý případ spolupráce. Jistou podobnost lze shledávat pouze v začlenění Tarakenů do Kagarenského království, avšak i zde je třeba zohlednit značnou odlišnost v technologické vyspělosti obou ras, která byla v případě Federace minimální.

Po dobu prvních sedmi let od vytvoření této unie probíhalo vše podle plánu. Všechny tři civilizace zahájily budování zhruba padesáti kolonií a průmyslových základen ve svém blízkém okolí, většina hvězdných soustav v prostoru mezi domovskými světy již byla rozdělena a jejich světy intenzivně terraformovány. Tento prudký rozvoj však měl některé negativní důsledky, zejména šlo výrazné zpomalení vědeckého výzkumu prakticky ve všech oblastech, většina vývoje pak šla na vrub právě terraformačních technologií. Prakticky dvě třetiny průmyslových kapacit byly přesměrovány na výstavbu loďstva a kolonií.

Nikdo kromě několika málo vanoscianů a cemeganců si v té době nepřipouštěl vážnou možnost kontaktu s další civilizací a i v těchto kruzích převládal názor, že případná válka je naprosto nesmyslnou záležitostí. Hlavním důvodem byla znalost teoretických účinků nukleárních a fúzních zbraní, přestože ani jedna civilizace oficiálně takové technologie nevlastnila. Pravdou však je, že všechny tři rasy měly malé zásoby moderních zbraní jako tajnou pojistku pro nenadálé případy. Nejlépe na tom byli vanosciané, a to především proto, že technologie nadsvětelného pohonu byla původně jejich a stejně tak i většina federálních lodí z prvních dvou let po kontaktu.

Je třeba mít na vědomí, že tehdy oficiálně Federace dosud neexistovala. Jediné, co poutalo zakladatelské civilizace dohromady, byly více či méně neurčité dohody a smluvně vymezené prostory pro kolonizaci, stejně jako pomalu se prohlubující obchodní a vědecké styky. Převládala však uvolněná nálada, nebylo totiž třeba nikam spěchat. Všeobecně se předpokládalo, že v okolí není nikdo další, kdo by si mohl činit nároky na zabírané planetární systémy. Že by zde mohl být někdo, kdo by se dokonce postavil na odpor, si většina obyvatel Federace neuměla ani představit.

O to prudší byl šok, když hexadarská průzkumná loď dne 193-2456 nalezla planetu, která byla zcela evidentně zničena masovým útokem zbraní hromadného ničení neznámé povahy. Šlo o původně marťanskou kolonii Santiago Nueve, zničenou v první fázi občanské války.

Do té doby pomalé jednání byrokratických aparátů všech tří civilizací reagovalo pozoruhodně pružně a především rychle, jednání, ke kterému došlo ve dnech 248-2456 až 261-2456 však nevedlo k žádným výsledkům. Zatímco se pak vládci radili a veřejnost vzpamatovávala z otřesných záběrů, došlo k další události, která svým významem přehlušila nález vybombardované planety a zcela celou Federaci paralyzovala: dne 255-2456 se cemeganská průzkumná loď Ronika setkala poblíž Santiaga Nueve s neznámým plavidlem, prakticky o třetinu větším než nejmohutnější federální plavidla té doby, a toto plavidlo dokonce dokázalo s cemeganci komunikovat.

Devastující jaderná válka v roce 2077 způsobila, že se vývoj na planetě Zemi zastavil na několik století. Během této doby, kdy se pozemšťané zoufale snažili přežít a znovu se domoci bývalé síly, se přestali o okolní prostor zajímat. Ušla jim tak éra první marťanské republiky, kdy jejich bývalá kolonie na tři století ovládla vesmír široko daleko, aby v okamžiku největší slávy prakticky zanikla v bratrovražedném boji. Teprve v době, kdy zanikaly poslední marťanské kolonie a došlo k bitvě u Marsu, kdy poslední síly Helenistů celý povrch planety zničily, došlo spolu s tím, jak se Země sjednocovala, k obnovení zájmu o kosmické lety. Důvody nebyly jen vědecké, ale především ekonomické: Země již prakticky neměla základní zásoby suroviny, ty byly vyčerpány během let obnovy, a jejich náhrada syntetizovanými produkty byla nedostatečná.

Pozemšťané vzápětí poté, co pronikli znovu do kosmu, narazili na zbytky Republiky Mars. Vzhledem k tomu, že těch několik málo vraků lodí, které ve Sluneční soustavě zbyly, mělo zcela nefunkční veškeré základní systémy, nemohli převzít technologii své dřívější kolonie. Veškeré rozbory však jasně hovořily o tom, že alespoň část lodí nemohla pocházet z marťanských loděnic a část technologií se nedala vysvětlit jinak než jako hypersvětelný pohon. Od toho okamžiku tedy zahájila Země intenzivní výzkum v této oblasti za účelem nalezení technologie umožňující pohyb lodi v hyperprostoru. Rovněž se začaly intenzívně vyvíjet zbraňové systémy, protože nebylo jasné, zda útočníci - vědělo se o nich, že šlo o lidi z původně marťanských kolonií - dosud nepředstavují hrozbu pro samotnou Zemi.

K prvnímu průlomu došlo v roce 2449, kdy pozemští vědci vypustili první loď s FTL pohonem. Okamžitě byl zahájen program výstavby flotily jednak za účelem průzkumu a kolonizace, jednak kvůli vlastní obraně. Země začala intenzivně zkoumat prostor do vzdálenosti deseti parseků, přičemž objevila dvě z marťanských těžebních základen a rozestavěné loděnice na planetě Ussuri u hvězdy alfa Lyrae - Vegy. Přestože se její vědci stále nemohli dostat k vyspělé marťanské technologii, znalosti několika set přeživších kolonistů umožnily rychle získat značnou sumu údajů, takže vývoj zvláště v oblasti průmyslové pokročil enormním způsobem. Země rychle začlenila marťanské základny do své mocenské struktury, využila jejich surovinové kapacity a zahájila široce pojatou expanzi do okolních soustav. Hlavní zřetel přitom byl brán na dokončení loděnic na Veze.

Během pěti let založila Země šest nových kolonií. Její lidské a průmyslové kapacity byly veliké, stále však nebylo možné vydržovat velkou válečnou flotilu a bylo zapotřebí každý zdroj věnovat na budování loděnic. Země byla ve zcela jiné situaci než před necelými čtyřmi stoletími Mars. Nebyly tu populační tlaky, nutící k urychlené expanzi na nejsnáze terraformovatelné planety, naopak rozvinutá průmyslová základna s poměrně značnou kapacitou vyžadovala trvalý přísun surovin, jichž se ve Sluneční soustavě nenacházelo dostatečné množství. Země proto kolonizovala planety a systémy, které marťané nechávali ladem, ale které se nacházely co nejblíže ose Země-Vega. Důležitým hlediskem rovněž byla obrana a komunikace. Koncentrovanou říši bylo možné snáze bránit s menším počtem lodí a komunikační zpoždění bylo téměř zanedbatelné. To se promítlo do stavby pozemských lodí, kde spíše než dosah byla upřednostňována přepravní kapacita.

Přesto vedoucí činitelé pozemského loďstva (ECSF, Earth Commonwealth Stellar Fleet), v té době téměř výhradně disponujícího transportními loděmi, požadovali vytvoření vnějšího obranného pásma o dostatečné hloubce pro případ války. To vedlo ke vzniku složek zvláštního určení (SAS, Special Astro Service), jejichž lodě byly vyzbrojeny a vybaveny pro dálkové operace. Úkolem SAS pak bylo provádět dálkový průzkum mimo sféru přímé kontroly Země. Dodatečně k těmto úkolům přibyla i obranná funkce.

Počátkem roku 2456 nalezl průzkumný tým SAS opuštěnou základnu marťanů. Jejím rozborem byla získána data o Cemeganu, nejbližší federální domovské planetě. Marťané o její existenci věděli od roku 2331 z rádiového vysílání, pomocí nějž dokázali dekódovat jazyk cemeganců a byli připraveni, jakmile vstoupí do vesmírného prostoru, tuto rasu kontaktovat. V roce 2342 pak zjistili i přítomnost vanoscianů. Válka s Euseji jim sice zabránila v navázání diplomatických styků, jejich záznamy však umožnily o století později pozemským silám navázat kontakt bez přílišného rizika.

Díky marťanským údajům mohl proběhnout kontakt mezi Zemí a tehdy stále ještě oficiálně nezformovanou Federací poklidně a bez přehnaného napětí. V Radě tří, jak původně Země tyto rasy nazývala, však panovala skrytá hysterie, zaviněná nalezením zničených marťanských planet. Obavy z toho, že je za tyto události, k nimž došlo před necelými sedmi desetiletími, Země nějakým způsobem zodpovědná, způsobily velké ochlazení vztahů, zejména poté, co se zjistilo, že Země mnoho svých lodí vyzbrojuje. Ozbrojená byla vlastně všechna plavidla, s nimiž se Rada setkala. Až do roku 2462 totiž šlo výhradně o síly SAS, které stále rozšiřovaly oblast známého vesmíru a hledaly přeživší marťanské kolonie.

V roce 2459, po bezúspěšné snaze Rady tří o odzbrojení pozemských plavidel, bylo na Hexadarské konferenci rozhodnuto o zahájení vlastního vojenského programu za účelem sebeobrany. Rychle vyšlo najevo, že všechny tři rasy již na takovýchto alternativách v tajnosti pracovaly. Nyní vznikla snaha o konsolidaci tohoto úsilí, která však brzy narazila na nejednotnost velení a roztříštěnost v názorech ohledně toho, jakým směrem se mají tyto snahy nadále ubírat. Až do roku 2465 neexistovaly oficiální koncepce nebo požadavky a přitom vojenská přítomnost Země v oblasti stále rostla. Když byla, spolu s tím, jak byl rozšiřován obranný perimetr, na hranicích zahájena výstavba opevněných základen, konečně se začala Rada tří zaměřovat na soustředění úsilí. Opět na Hexadaru, jehož vláda měla na zahájení jednání majoritní podíl, došlo k dalšímu jednání. Jeho výsledek se dostavil v roce 2466, kdy všechny tři rasy souhlasily v referendech s vytvořením jednotného řídícího orgánu, jehož účelem bylo koordinovat obranu proti Zemi. Datum zahájení činnosti tohoto výboru, 147-2466, je obecně pokládáno za datum založení Federace.

Hlavním cílem bylo zajistit konkurenceschopnost oproti Zemi. Na první pohled se zdá převaha tří průmyslově rozvinutých planet, disponujících pěti desítkami kolonií a základen, naprosto nepopiratelná. Bližší pohled však odhaluje velké rozdíly. Země měla tradici ozbrojených sil, která Federaci zcela chyběla, měla zkušenosti a především rozvinuté a rozsáhlé loděnice, sice marťanské provenience, ale s postupně dobudovávaným pozemským zázemím a upravované pro potřeby ECSF. Rovněž měli pozemští inženýři jasno v tom, co po svých lodích vlastně chtějí, a měli unifikovanou, byť stále nepříliš dokonalou technologii. Naproti tomu Federace vlastně zpočátku sama nevěděla, co chce. Postupně převládl názor, že jako protiváha postačí stejná tonáž ozbrojených plavidel. Protože chyběly jakékoliv zkušenosti, bylo přehlédnuto jak rozdílná velikost obou říší, tak rozdíl v bojových schopnostech jednotlivých flotil a lodí.

Federace měla dobrou představu o silách, jimiž v roce 2466 Země disponovala. Již několik let se rozvíjející obchod, objemem zboží sice nepatrný, ale přesto existující, umožnil výměnu informací a pozemšťané nedělali se svými silami příliš velké tajnosti, zcela si vědomi, že neexistence vojenských zvyklostí u jejích rivalů jim neumožňuje při srovnatelném počtu lodí být konkurenceschopnými protivníky. V tajnosti však byly drženy projekty vývoje a výstavby skutečně plnohodnotné válečné flotily, známé jako projekt Starwars.

Obchodní výměna probíhala především mezi Zemí a Vanoscinem, jehož obyvatelé měli z lidí patrně nejmenší obavy. Došlo dokonce k výměně technických znalostí, což oběma stranám umožnilo učinit výrazný pokrok v energetice a pohonných systémech. Kolem roku 2468 začaly být dosavadní lodě nahrazovány mnohem pokročilejšími plavidly, vybavenými již katalytickými syntézními pohonnými soustavami místo dosavadních fúzních a výrazně zdokonaleným hyperrychlostním pohonem. Rovněž tonáž doznala nárůst. Federální lodě této generace se pohybovaly mezi 15 a 20 kilotunami, většinou podle planety původu, běžně používané dálkové pozemské byly asi o dvacet procent větší. Federace stále nevěděla, nebo nechtěla vědět, o loděnicích na Veze, které již byly schopné stavět mnohem větší plavidla. Země si pro potřebu vnitřní dopravy budovala kategorii obřích trajektů o tří až čtyřnásobné velikosti, tyto lodě však byly určeny pouze pro vnitřní dopravu a proto byl jejich dosah velmi omezen ve prospěch dopravovaného nákladu. Během této doby rovněž došlo na Cemeganu (v roce 2469) k objevu hypervlnového záření, což v následujících letech vyústilo ve vývoj FTL detekčních a komunikačních prostředků. Země tuto technologii získala o rok později. Dodnes není zcela jasné, zda k domu došlo špionáží nebo nezávislým výzkumem, pravdivé však podle dostupných informací budou obě varianty.

Ozbrojené flotily obou států byly, co do počtu plavidel, téměř rovnocenné. Země do roku 2471 nahradila všechny své průzkumné lodě destroyery a pomocnými křižníky tříd Endeavour a Calisto, celkem měla třicet lodí schopných bojových operací. Stejný počet, i když menších - a se zhruba dvoutřetinovou bojovou hodnotou - měla i Federace. Té se stále nedařilo plnit ideu hexadarských politiků, majících momentálně ve společném koordinačním výboru dominantní postavení, o paritním stavu. Obě zbylé rasy, jejichž kolonizační plány značně trpěly převedením rozsáhlých fondů do výstavby jednoúčelových lodí, požadovaly zastavení vyzbrojování nebo alespoň jeho omezení tak, aby se i bojové lodě daly použít k transportním účelům. Tento spor vyústil nakonec v přehodnocení celého programu a o snahu se se Zemí spíše dohodnout.

Zemi tento směr vývoje vyhovoval, avšak její vláda odmítala přijmout jakékoliv snahy hexadarských diplomatů o zastavení dalšího budování flotily. Jednání tak skončila ve slepé uličce, i když Země další výstavbu bojových lodí omezila. Důvodem byl především další výrazný pokrok v technologii pohonů, spjatý s možností stavět daleko větší a lépe vybavená bojová plavidla. Současná flotila SAS pro omezené potřeby průzkumu a výcviku bohatě postačovala.

Federace tento krok vnímala jako svůj diplomatický úspěch. Přes neochotu některých skupin důstojníků byly další programy zbrojení zastaveny a peníze byly přesunuty do dalšího postupu kolonizace. Byly omezeny dokonce i dotace na vývoj zbraní, což se později těžce nevyplatilo.

Počátkem sedmdesátých let zavládl v do té doby napjatých vztazích mezi Zemí a Federací klid, jaký nenastal od prvního kontaktu. Podle neoficiální dohody se obě strany staraly o "svůj" kout vesmíru, Země se soustředila na usilovnou kolonizaci své omezené sféry, jež měla nyní průměr kolem šedesáti parseků, Federace konsolidovala své dosavadní kolonie a připravovala se k expanzi, tentokrát centrálně řízené, v novém směru, k hvězdokupám, zvaným lidmi Plejády a Hyady. Aniž to tak její vůdci tušili, rozhodli se "jít naproti" nejmocnějšímu tehdejšímu státu té oblasti, Atakijskému svazu.

V polovině roku 2473 založili cemeganští specialisté dvě kolonie na hranicích prostoru ponechaného Zemi, u hvězd patřících do hvězdokupy Hyady. Šlo o planety bez atmosféry, jejichž osídlení mělo sloužit jako tranzitní stanice pro předpokládané budování kolonií za hvězdokupou a základny pro výstavbu těžebních center ve hvězdokupě. S ohledem na to, že vesmír mezi Hyadami a mateřskými světy byl relativně chudý na nerostné zdroje, měly v následujících letech sehrát významnou úlohu pro rozvoj sektoru. Jejich výstavba proto byla pojata značně velkoryse.

Dne 39-2474 došlo v této oblasti k nečekané události. Dvě federální lodě, mající za úkol vybudovat vědeckou základnu, narazily v soustavě hvězdy Taygeta na cizí plavidlo. Obě lodi se pokusily s cizincem, o němž předpokládali, že je to pozemská průzkumná loď, navázat kontakt, avšak teprve po přiblížení na vizuální vzdálenost si posádky uvědomily, že jde o zcela cizí konstrukci. Jelikož nebyly vybaveny dálkovým spojením, jejich velitel rozhodl o okamžitém návratu jedné z lodí na základnu, aby informovala federální výbor.

Federace na incident pohlížela s obavami, i když především proto, že se zprvu předpokládal pozemský původ této lodi. To, že se však plavidlo o čtyřiceti kilotunách pohybovalo daleko mimo vnější pozemské obranné pásmo (Taygeta patří do hvězdokupy Plejády, vzdálené přes 100 pc od Země), bylo alarmující. Předpokládalo se totiž, že Země nasazuje novou generaci průzkumných lodí. Teprve dementující zprávy z pozemského štábu a následný intenzivní zájem lidí na celém incidentu způsobily, že si Federace uvědomila pravdu: došlo ke kontaktu s novou civilizací.

Mezitím vyslalo vanoscinské velení do oblasti Plejád své průzkumné lodě. Vanoscin se hvězdokupě nacházel ze všech mateřských světů nejblíže a byl proto vývojem nejvíce znepokojen. V průběhu následujících měsíců bylo pozorováno několik dalších lodí, sice menších, ale jejich rychlost, pohybující se vysoko za hranicí 20 ppd, vyvolala paniku. Zároveň došlo k dalším kontaktům a dokonce k těsnému přiblížení cemeganské lodi k jednomu z cizinců. Vyhodnocení získaných informací vedlo k závěru, že jde o bojová plavidla.

Federaci zaplavila hrůza. Vesměs se mělo za to, že jde o civilizaci zodpovědnou za vyhlazení marťanů, což vyvolalo paniku a naprosto nesmyslnou reakci, jež nakonec vedla k horečnému zbrojení. Během let 2474-2477 Federace doslova vychrlila úžasný počet bojových lodí, aniž by si její vedoucí činitelé uvědomovali, že takováto horečná aktivita je spíše na překážku než k užitku. Rovněž bylo zahájeno opevňování všech soustav poblíž Hyad, a to bez ohledu na nedostatky přepravní kapacity nebo ekonomické potíže.

Země, informovaná prostřednictvím své zpravodajské sítě i samotnými členy Federace (vanosciany), mezitím aktivovala projekt výstavby flotily (program Starwars) a zahájila budování koncepce, na níž chtěla své budoucí loďstvo vystavět. Podle intenzity kontaktů a údajů z vlastního průzkumu, který byl ihned zaměřen na oblast Plejád, se neočekávalo, že by se Atakijci o danou oblast zajímali vážněji. Pohyby jejich lodí byly vysvětlovány jako dálkový průzkum, což se později ukázalo jako správný odhad. Země proto očekávala, že bude mít minimálně několik let čas na přípravu před případným ozbrojeným střetnutím.

V průběhu roku 2476 konečně federální "horečka po lodích" polevila a velitelé všech tří flotil si začali uvědomovat, že musí udělat ještě něco dalšího. Federace nyní disponovala sto třiceti dvěma bojovými plavidly, i když vesměs pochybné bojové hodnoty. Začaly se rovněž ukazovat značné rozdíly v mentalitě jednotlivých ras. Hexadarci dávali přednost obrannému přístupu, vytvoření širokého opevněného pásma, které mělo zabránit jakémukoliv nepřátelskému průniku, jakkoliv tato myšlenka nebyla reálná. Podporovali proto cemeganskou opevňovací aktivitu a zároveň se co nejvyšší rychlostí pokoušeli dobudovat své hlavní loděnice. Již v roce 2476 zahájili stavbu sedmi plavidel o třiceti kilotunách standardní tonáže, největších lodí, jaké do té doby Federace měla, a v brzké době je mělo následovat třicet dalších jednotek. Hlavním důvodem pro stavbu těchto z federálního hlediska kolosů byla snaha o maximální palebnou sílu a ochranu, a to i bez ohledu na pohybové schopnosti lodi. Naproti tomu vanoscinské velení flotily předpokládalo pohyblivou obranu, k čemuž ovšem byl potřeba větší počet plavidel vzájemně srovnatelných technických parametrů. Cemegan sám se o přímou výstavbu loďstva příliš nezajímal, protože veškeré jeho zbrojní kapacity byly zaměřeny na vybudování opevnění v domněle ohrožené oblasti.

Ve Federaci tak vykrystalizovaly tři odlišné názorové směry, týkající se výstavby loďstva a jeho využití. Tyto spory se staly hlavním námětem postupně se přiostřujících diskusí štábů, které se čím dál více soustředily na obhájení své koncepce místo toho, aby se věnovaly skutečně důležité činnosti, tedy vypracování smysluplné taktiky a strategie a především začlenění oné nesmírně různorodé masy bojových lodí do použitelných celků. Přestože se nalezli důstojníci, kteří na tento neutěšený stav poukazovali - vesměs šlo o jedince, kteří se zapojovali do obchodu se Zemí a měli tak možnost poznat něco z její válečné tradice - jejich vliv byl zatím příliš malý na to, aby mohli něco změnit.

Problém byl nejen v lidech, ale i v lodích: prakticky neexistovala unifikace, dokonce i jednotlivé třídy byly vnitřně dosti rozdílné a navíc se od sebe lišily lodě vanoscinské a hexadarské provenience, a to do takové míry, že bylo prakticky nemožné je nasadit současně v jednom operačním celku. Protože rovněž neexistovaly účinné výcvikové metody a provoz těchto lodí byl nesmírně nákladný, většina jich stejně skončila trvale na oběžné dráze nebo byla částečně odstrojena a použita k transportním účelům.

Zcela jiná situace byla na Zemi, která v roce 2478 začala získávat první lodě, stavěné v rámci programu Starwars. ECSF již vytvořila další samostatnou sekci, AAS (Armed Astro Service), která postupně převzala budování obrany a rozvoj skutečných ozbrojených sil. Pečlivě rozvržená ekonomická stránka výstavbu loďstva sice zpomalovala, na druhou stranu však nehrozilo akutní nebezpečí a Země se snažila vyhnout při budování AAS chybám, které by omezovaly její bojeschopnost. Jedním z prvních rozhodnutí velení AAS bylo rovněž vytvoření výcvikového prostoru, střelnice v soustavě Wolf 359, kam byla postupně stažena polovina všech ozbrojených lodí, které zde prakticky až do války prováděly neustálé manévry, jejichž účelem bylo ověření realističnosti teorií o vedení kosmického boje. Díky tomu byla Země, která se na rozdíl od Federace soustřeďovala na praktické stránky vedení války, připravená na případný konflikt mnohem lépe.

Mezitím se v Plejádách stupňovalo napětí. V letech 2480-2 bylo zaznamenáno jen velmi omezené množství kontaktů a velikost zaznamenaných lodí výrazně poklesla, což Federace pokládala za důkaz, že se ona neznámá civilizace nepokouší expandovat směrem k Federaci. O to horší byl šok, když dne 115-2483 zachytila vanoscinská loď Siraci pod velením kapitána Daagh Haafa atakijské plavidlo o šedesáti kilotunách a pohybující se rychlostí 23 ppd (Siraci, jako jedna z nejrychlejších tehdejších lodí Federace, měla nejvyšší konstrukční rychlost 16,32 ppd, v praxi však dosahovala jen 15,51). Bylo to mírně řečeno nemilé zjištění, naznačovalo totiž nesmírnou technickou převahu Svazu nad Federací. Hexadar se v reakci na novou hrozbu pokusil znovu navýšit stav loďstva, tentokrát však byl zbytkem Federace přehlasován. Ekonomika, napjatá po téměř devět let na hranici únosnosti, nedovolovala stavět další lodě v tom měřítku, jaké měli hexadarští politici na mysli. Hexadar se tedy pokusil dobudovávat loďstvo sám, zatímco Vanoscin se spolu s Cemeganem snažili zvýšit kvalitu svých plavidel. Obě dvě rasy již delší čas spolupracovaly na vývoji nových technologií, které by umožnily výrazným způsobem zvednou bojovou hodnotu všech plavidel, zdálo se však, že výsledky těchto programů budou k dispozici nejdříve za patnáct až dvacet let.

Přesto se nyní začalo formovat skutečně akceschopné loďstvo. Prohlubující se kontakty nejohroženější planety, Vanoscinu, se Zemí, byly sice neustálým trnem v oku Hexadaru, umožnily avšak do jisté míry čerpat z pozemských zkušeností v organizaci a využití ozbrojených sil. Vanoscin byl také první, kdo navrhl uzavřít se Zemí formální spojenectví, tyto snahy však narazily na neochotu Země i Hexadaru. Dokonce i cemeganská strana se zpočátku k tomuto kroku stavěla s obavami.

I když ochota k dohodě se Zemí nebyla, v letech 2484-6 se Federace uklidňovala. Zbrojní horečka opadla, ani ne tak proto, že by zavládl pocit bezpečí, jako spíše proto, že na ni již nezbývaly žádné ekonomické rezervy. Došlo také konečně k tomu, co mělo přijít jako první: začaly se budovat jisté taktické a strategické koncepce a Flotila se snažila budit alespoň zdání připravenosti. I zde se však projevila nejednotnost Federace, která skončila tím, že Vanoscin i Hexadar, a v mnohem menší míře Cemegan, vytvořily vlastní velitelství svých lodí, které pak operovaly téměř nezávisle na zbytku sil. Byla však vymezena jistá oblast pravomocí: hexadarské lodě, vesměs silněji vyzbrojené a lépe chráněné, avšak s limitovaným dosahem, měly bránit týl a zázemí, zatímco rychlejší vanoscianská plavidla s delším dosahem a vyšším zrychlením měla tvořit první pásmo obrany a mobilní zálohu. Cemeganská flotila, která prakticky neexistovala a tvořila ji především lehce ozbrojená zásobovací a výsadková plavidla, byla zodpovědná za pozemní obranu a pod její velení měly teoreticky spadat všechna opevnění a všechny planetární síly.

Spolu s tím, jak se Flotila formovala a získávala jisté, přestože zatím jen teoretické, zkušenosti s válkou a válečnými operacemi, se Federace stávala sebevědomější. Znovu byl zahájen program kolonizace, a to zejména v Hyadách a prostorem mezi nimi a Plejádami. Budování kolonií však bylo pomalé, protože současně s výstavbou ekonomické infrastruktury se nyní budovala infrastruktura vojenská. Všechny tyto projekty byly nyní téměř výhradně cemeganské, přestože Vanoscin výrazně přispíval především po finanční stránce ve snaze zajistit si dostatečnou šířku obranného pásma. V roce 2486 tak bylo v oblasti mezi Federací a Svazem množství opevněných základen a desítka kolonií, odkud stále častěji operovala vanoscinská Flotila, pronikala do oblasti Plejád a sledovala tamní atakijské aktivity, až do tohoto roku velmi skrovné.

Změna nastala dne 16-2486. Již několik týdnů byl z Plejád hlášena rozsáhlejší atakijská aktivita, několik federálních lodí se dokonce podařilo dostat na komunikační vzdálenost k atakijským plavidlům (vesměs šlo o těžké křižníky) a pokoušely se navázat spojení, kteréžto snahy byly atakijci opakovaně ignorovány. Šestnáctý den roku 2486 však průzkum zaznamenal něco zcela neobvyklého: v soustavě Asterope zachytila federální bojová loď Deriana silnou koncentraci atakijských plavidel, počtem daleko převyšující všechny dosud zaznamenané kontakty. Velitel kapitán Seray Nien dal příkaz ke vstupu do soustavy po balistické dráze, aby provedl podrobnější průzkum. Zjistil přitom, že na orbitě jednoho z měsíců plynného obra Asterope III se nachází kromě šesti křižníků již dříve pozorovaných typů nejméně deset dalších plavidel srovnatelné velikosti a plavidlo, které vypadalo doslova jako zlý sen: obří kolos o 102 400 tunách.

Deriana zaznamenala jeden z konvojů Svazu, jejichž úkolem bylo vybudovat předsunuté základny pro připravovanou expanzi do oblasti Plejády-Hyady. Svaz již delší čas věděl, že se střetl s rozsáhlou civilizací, jeho průzkum však zaznamenal jen lodě, které mohly stěží konkurovat lehkým křižníkům jeho Koloniálního loďstva. Přitom se mezi oběma hvězdokupami nacházelo několik bohatých planet, které mohly pomoci vylepšit tehdy stagnující ekonomickou situaci Svazu. To, že pro jejich ovládnutí bude nutno svést válku, admirály uvyklé na vítězná tažení nijak neznepokojovalo.

Loď, která tolik vyděsila posádku Deriany i velitele Flotily na všech federálních planetách, a v menší míře i admirály pozemské AAS, byla jedním z šesti plavidel třídy D'Q, jimiž v dané době Koloniální loďstvo disponovalo. Federaci samotné chvíli trvalo, než si uvědomila pravý stav věci, rychleji reagovala její Flotila: napětí, těžce doléhající na její posádky, prudce stouplo. Jejich velitelé byli stále méně ochotni riskovat při kontaktních a průzkumných misích a vytrvale naléhali na velení, aby je vybavilo plavidly srovnatelné velikosti s atakijskými. Jejich sebevědomí příliš nepomáhalo ani vědomí, že dokonce ani Země nemá lodě podobné kategorie (největší známou třídou byla Earthstar - 95 400 tun; Federace neměla tušení o projektech mnohem silnějších lodí). Znovu se také ozvaly hlasy volající po jednání se Zemí, která se Plejádám nacházela blíže než kterákoliv z hlavních planet Federace s výjimkou Vanoscinu, Hexadar však stále tato jednání blokoval.

Za této situace došlo k tak zvanému Celaenskému incidentu, kdy se 94-2486 atakijský konvoj v asteroidovém pásu hvězdy Celaen střetl s dvěma cemeganskými zásobovacími plavidly a hexadarskou eskortní lodí, mající zde založit sledovací základnu. Velitel doprovodu kapitán Rehaxys se nechal agresivním jednáním atakijského těžkého křižníku 'Newq třídy IV vyprovokovat k zahájení palby. Proti trojnásobné palebné převaze atakijské lodě neměl nejmenší šanci.

Na základě tohoto incidentu zahájil Svaz okamžitě invazi. Během tří týdnů, do 115-2486, zahnaly jeho lodě veškeré federální síly z Plejád a zahájily široce založený postup proti koloniím, chránícím Hyady. Do 128-2486 dorazily jeho síly k Dekaře, kolonii zhruba napůl cesty mezi hvězdokupami a představujícím uzlový bod prvního pásma federální obranné linie. V bitvě na orbitě planety síly admirála Sir'Da zničily nebo zajaly dvacet lodí Federace při ztrátě jediného lehkého křižníku. Následovalo vylodění třiceti tisíc vojáků, kteří okamžitě zahájili dobývání kolonie.

Federaci v prvním roce války zachránila nedotažená strategie nepřítele. Po proražení prvního pásma obrany se postup Svazu na dva měsíce zastavil především proto, že admirál Sir'Da zahájil likvidace celé linie, včetně satelitních a pozorovacích základen. Rovněž pro atakijce představoval překvapení silný pozemní odpor a kvalita opevnění základen i kolonií. Postupně proto zvyšovali přítomnost svých pozemních vojsk, k jejichž přepravě a zásobování bylo využito 65% jejich dopravní kapacity, což rovněž znamenalo zpomalení postupu loďstva. Úspěchy na povrchu planet, dosahované nasazením obrovské početní převahy - jen na dobytí Dekary bylo nasazeno 316 000 mužů a kolem 2 000 kusů obrněné techniky na zničení asi 42 000 obránců bez vesmírné podpory - byly ve skutečnosti jen iluzorní, hlavní fronta, která se měla nacházet ve vesmíru, stagnovala.

Federace však z této skutečnosti těžila jen nesmírně omezeně. Teprve ve skutečném nasazení se zjistilo, že její Flotila je téměř neakceschopná: neexistovala jasná posloupnost velení, jednotky nebyly sehrané a kromě několika kapitánů průzkumných plavidel neměli žádné zkušenosti s nepřítelem. Existovalo jen pár světlých výjimek, například vanoscianský kapitán Daagh Haaf dokázal vytvořit fungující eskadru, avšak tyto případy byly žalostně řídké. Ze sto devatenácti bojových plavidel Flotily, která zůstala po katastrofě u Dekary, jich jen asi třicet představovalo síly, jichž se atakijci museli obávat, a polovina jich byla stažena k obraně nejméně ohrožených hexadarských planet.

Za této situace, kdy bylo jasné, že vlastními silami se nelze ubránit, dotlačila vanoscinská admiralita politické představitele k jednání se Zemí. Jejich prvním bodem bylo odkoupení sedmi křižníků třídy Victory. Protože však nikdo ve Federaci nedokázal správně využít jejich potenciál, poskytla Země Vanoscinu a Cemeganu, jejichž planety nákup financovaly, rovněž dobrovolnické posádky (na rozdíl od převládajícího názoru šlo skutečně o dobrovolníky) a několik specialistů jako taktické a strategické poradce. Sama se však zatím v konfliktu odmítala angažovat především proto, že AAS dosud nebyla po materiální stránce připravena.

Posily a poradci přinesli rychle své ovoce. Již 162-2486, kdy atakijci dokončili neutralizaci první obranné linie (přestože na dvou planetách se stále držely pozemní síly) se jejich loďstvo vydalo dál, směrem k Hyadám. Jejich cílem byla kolonie Netoe, nacházející se na hranici Hyad. Kolonii bránila eskadra komodora Vesna Simnara s šesti vanoscinskými a třemi hexadarskými plavidly. Jejich úkolem však bylo pouze útočníky zdržet, což se jim odvážným manévrováním přes ztrátu dvou hexadarských plavidel podařilo. Skutečný úder přišel vzápětí: křižníky Victory a Pobieda, doprovázené eskadrou kapitána Haafa, pod velením admirála Gannian Raaha z Cemegan-tahu napadly slabě bráněný konvoj dopravující invazní síly a veškeré vojenské transportéry zničily. Přestože byly ztraceny další dvě lodě, atakijské ztráty tentokrát čítaly dva lehké a jeden těžký křižník a kolonie náporu odolala.

Tento první významný úspěch Federaci i Flotilu velmi povzbudil a mezi obyvatelstvem a politiky začalo znovu narůstat přesvědčení o schopnosti ubránit se. Jednání se Zemí proto byla na delší čas zmražena, i když velitel cemeganské sekce Flotily, a po vítězství u Netoe i vanoscinské, admirál Raah, naléhal vytrvale na jejich obnovení. Vanoscin se zjevně klonil k témuž názoru, Cemegan však váhal a Hexadar byl rozhodně proti. Nijak si tímto postojem přízeň na Vanoscinu nezískal, zvláště proto ne, že požadoval čtyři ze sedmi nových křižníků jako obranu svých kolonií. Admiralita sice vydala v tomto směru pokyny, admirál Raah je však s naprostým klidem zcela ignoroval.

Situace ve vesmíru se mezitím nadále zhoršovala. Atakijci potřebovali nějaký čas na to, aby se vzpamatovali z šoku, který jim nové lodě způsobily, a soustředili se na získání plné kontroly nad již okupovanými planetami. Dne 231-2486 padla po deseti týdnech vytrvalého odporu kolonie Lianot, když zbývající posádka sedmi tisíc mužů pod generálem Visoir Donovem z Adartu kapitulovala patnáctinásobné převaze atakijců. Jejich výkon však byl obdivuhodný. Přes padesátiprocentní ztráty, přesto, že neměli žádné zásobování a téměř žádnou podporu těžké techniky, dokázali zadržovat nápor stotisícového kontingentu nepřítele takovým způsobem, že ten se domníval, že bojuje nejméně s rovnocennou silou. Nakonec však kolonie padla, čímž došlo k uvolnění značné části přepravní kapacity, která mohla být využita na podporu dalšího postupu.

Atakijci znovu zaútočili týden po pádu Lianot, a to současně podél celé fronty, čímž donutily Federaci rozdělit své již tak nedostatečné síly. Nové obranné postavení Sarr 17, vybudované před Netoe těsně po odražení posledního náporu, bylo napadeno jako první a přes urputnou obranu se přes něj Svaz doslova převalil. Jeho ztráta byla o to horší, že zde Flotila přišla o Vitorii, jeden ze svých moderních křižníků, a další, Vítězství, byl těžce poškozen. Jejich posádkám se přes těžké škody, způsobené bitevnímu křižníku nepřítele, nepodařilo žádnou loď zničit. Do 260-2486 bylo celé pásmo obrany obchváceno a pro federální lodě bylo téměř nemožné se k němu bezpečně přiblížit. Jedinou výjimku tvořily zbývající křižníky, ty však byly vytrvale pronásledovány atakijskými těžkými plavidly, která se nyní pouštěla hluboko do Hyad a začala ohrožovat i hranice Země. Admirál Raah se vytrvale pokoušel o koordinovaný protiúder, jeho snahu však mařila nedostatečná disciplinovanost Flotily a nejednoznačnost v posloupnosti velení. Zdá se to neuvěřitelné, ale nyní, kdy každá, byť sebehůře vyzbrojená loď, jíž by bylo možné nasadit na frontě, by znamenala vítanou a nesmírně důležitou posilu, začínal Hexadar svá těžká plavidla stahovat k vlastní obraně a tím ještě více podlamovat federální síly.

Atakijci okamžitě zahájili úplnou neutralizaci obranného pásma a začali přisouvat pozemní síly k tomu, aby planety a posty dobyli. Další postup se úplně zastavil, kromě výpadů občasných křižníků, které měly pronásledovat "Viktorky". I tyto operace však trvaly jen asi tři týdny. Když během této doby nebyla žádná zaznamenána, Koloniální loďstvo přestalo i s tímto drobným obtěžováním a významně se uklidnilo, rovněž také omezilo své aktivity kvůli snížení nákladů, na jejichž výši nebyla ekonomika ani psychika atakijců připravena.

Tento odklad měl závažný vliv na další vývoj války. Pokles aktivity Flotily byl zcela záměrný, protože admirál Raah připravoval dosud nejrozsáhlejší operaci v celé válce. Na frontu začínaly docházet nové lodě, stavěné již podle získaných zkušeností z války a částečně s pomocí pozemských poradců, a bylo potřeba dokončit výcvik jejich posádek. Dosavadní prvoliniové síly rovněž zoufale potřebovaly odpočinek, provedení oprav a přeskupení. Admirál doufal, že se pozemní stanice ubrání, dokud nebude připraven zaútočit, a velmi pečlivě za pomoci několika svých důstojníků chystal atakijcům nemilé překvapení.

Dlouho převládající názor, že plán tohoto útoku byl zrozený ze zoufalství a postrádal přesnější rysy, takže mohl uspět vlastně jen náhodou, a i tehdy bylo možné, že bude znamenat naprostou devastaci Flotily, nemůže ve světle současných a i mnoha starších analýz obstát. Patrně nejpřesnější a nejrozsáhlejší studie na toto téma, provedená viceadmirálem H. Josephem Sarrahem v letech 2557-60, ukazuje zcela jiný obraz. Nevystupuje z něj zoufalý amatér, snažící se riskováním a sázením na jednu kartu zachránit kolabující Federaci, nýbrž důstojník, který naprosto přesně ví, co dělá. Veškeré dochované záznamy se zdají potvrzovat totéž: operace Recca byla jedním z nejúžasnějších vojenských tažení všech dob. Plán prokazuje hluboké porozumění nepříteli i vlastním lidem a nesmírný přehled o možnostech, jimiž disponovaly obě strany, stejně jako o jejich nedostatcích, a na obrovskou schopnost těchto znalostí využít. Rovněž se zde projevuje značná zkušenost s realitou operací, na to, že admirál postrádal zázemí vojenské tradice, skutečně obdivuhodná.

Operace byla zahájena 306-2686. Původní datum bylo sice stanoveno na 285-2686, ale admirál stále doufal, že Hexadar splní své sliby o dodání velkých bitevních lodí (třída Hexadar), což by obrovským způsobem zvýšilo jeho sílu. Nakonec však zahájil operaci bez nich (lodě přišly do služby až téměř o dva roky později), v obavě, že se příhodné podmínky, jež mu atakijci vytvořily, změní.

První vlny útoku se účastnilo na sedmdesát válečných lodí, které z šesti směrů napadly atakijské pozice na druhé obranné linii. Úkolem těchto výpadů bylo zaměstnat a soustředit co nejvíce nepřátelských lodí, zejména středních plavidel, a způsobit jim škody spíše, než je zničit. Masová ofenzíva zastihla, jak zřejmě admirál předpokládal, atakijce zcela nepřipravené. Došlo k množství urputných bojů, kdy se mnoha kapitánům podařilo prostřílet až ke koloniím a základnám, dosud často drženým vlastními pozemními silami, a vysadit jim posily. Přesto došlo k těžkým ztrátám, které čítaly dvacet jedna zničených a patnáct těžce poškozených lodí, cíle však bylo dosaženo: Atakijci zcela ztratili sedm lehkých a dva těžké křižníky a škody, které jejich plavidla utrpěla, vážně narušily akceschopnost předních linií Koloniálního loďstva.

Ke skutečné pohromně se však teprve schylovalo. Admirál Raah s druhou údernou vlnou obešel během bojů obranné pásmo z obou stran, vybudoval utajené předsunuté zásobovací základny a se šesti křižníky a dvaceti novými loděmi - vesměs patřícími k vanoscinské třídě Haagir, vybavené řízenými střelami - zahájil masové údery na atakijské zásobovací konvoje.

Účinek těchto korzárských nájezdů byl drtivý. Ztráty na dopravní kapacitě, čítající 21% veškeré transportní tonáže Svazu, způsobily jednak to, že mnoho poškozených lodí muselo opustit frontovou linii a přesunout se k opravám do mateřských loděnic, jednak musel Svaz opustit třetinu obsazovaných základen. Navíc se podařilo zničit dalších jedenáct křižníků, buď z doprovodu konvojů nebo poškozených při prvním úderu, a rovněž čtyři hlavní jednotky: dvě bitevní lodě a dva bitevní křižníky.

Celá operace trvala pouhé dvacet tři dny, poté vydal admirál příkaz ke stažení. Federace zcela ztratila třicet čtyři vlastních lodí a, co bylo mnohem vážnější, dva křižníky třídy Victory, které se zapletly do boje s atakijským bitevním křižníkem z doprovodu konvoje. Ztráty nepřítele však byly mnohem horší, zejména kvůli ochromení jeho akceschopnosti. Osmdesát jedna zničená dopravní loď představovala děsivou pohromu, a to i přesto, že jejich nahrazení bylo mnohem snazší než u plavidel bojových. Stejně děsivé byly psychologické škody.

Celkový důsledek pro další vývoj války byl nesmírně významný. Ztráty na válečných lodích byly v dlouhodobém horizontu nevýznamné, rozhodně vzhledem k zálohám, jimiž disponovaly Hlavní síly Svazu, avšak zničení dopravních plavidel ochromilo akceschopnost Koloniálního loďstva na téměř půl roku. Podstatné rovněž bylo, že Svaz neměl nejmenší tušení, jakým způsobem dokázala Flotila ničit jeho konvoje, protože žádné z jeho plavidel nedisponovalo hypersvětelným spojením a vzhledem k čistě elektromagnetické povaze zbraní a štítů ani schopností FTL boje. Technologie řízených střel, kterou Federace převzala od Země, tak při boji v nadsvětelných režimech znamenala, že atakijci byli proti jinak mnohem slabším lodím zcela bezbranní.

Následujících šest měsíců znamenalo stagnaci fronty. Atakijci se zoufale snažili doplnit ztráty transportní kapacity, posilovali obranu konvojů a vyčleňovali k jejich doprovodu stále větší počet těžkých lodí, zejména bitevních křižníků. Flotila se naopak stávala stále agresivnější, protože postřehla svou šanci, a její nové lodě s řízenými střelami prováděly výpady do nepřátelského týla za účelem narušování dopravy.

Situace se však měla v brzké době změnit. Dne 64-2487 došlo k vystřídání vrchního velitele Koloniálního loďstva admirála Sir'Da admirálem 'Serccem. Změna velení se na frontě projevila prakticky okamžitě. Atakijské konvoje, jejichž velitelé konečně začínali mít představu o tom, co se děje s těmi loděmi, které byly ztraceny, dostaly rozkaz v případě konfrontace okamžitě opustit hyperprostor a tím zbavit protivníka jeho výhody. Současně admirál nařídil svým těžkým křižníkům zahájit rozsáhlé údery z obranného pásma na kolonie v Hyadách, aby zaměstnal co nejvíc nepřátelských lodí a znemožnil jim blokovat dopravu v týlu. Chtěl získat čas na shromáždění dostatečného počtu podpůrných plavidel, s nimiž by mohl obnovit ofenzívu, a donutit protivníka opět přejít do obrany.

Situace Flotily se okamžitě zhoršila. Bylo nutné využívat stále větší počet lodí k ochraně ohrožených kolonií, čímž se zmenšila účinnost útoků na atakijské konvoje, a rovněž to, že se atakijci snažili za všech okolností vyhnout boji při nadsvětelných rychlostech znamenalo, že počet zničených lodí nepřítele poklesl a naopak opět prudce narostly vlastní ztráty. Během jediného měsíce byla Flotila znovu v defenzívě a admirál Raah se o dalším vývoji vyjadřoval velmi pesimisticky. Nakonec došlo k nájezdu na samotný Vanoscin a tato událost, přestože šlo jen o okrajový útok, který nenapáchal žádné škody, způsobila okamžitou změnu v postoji cemeganských zástupců, dosud velmi opatrných při jednání o spojenectví se Zemí.

Dne 115-2487 mělo dojít k zahájení dalších jednání na planetě Ussuri v soustavě alfa Lyrae (Vega). Diplomatický člun, který převážel vyslance, však byl deset parseků od kolonie zachycen dvěma lehkými křižníky Svazu a pronásledován až do soustavy. Atakijci vůbec neměli tušení o vojenském potenciálu Spojené Země, dokonce samotnou existenci její sféry odhalili až počátkem roku. Je potvrzeno, že admirál Sir'Da zpočátku považoval její prostor za prostor Federace a chystal se zahájit další ofenzívu tímto směrem, teprve jeho nástupce postřehl díky aktivnějšímu průzkumu rozdíly a nařídil pozemské lodě ignorovat, pokud samy nezaútočí. Lodě, které zachytily vanoscinskou diplomatickou loď, patrně prováděly průzkum oblasti Země, a chtěly zabránit Federaci v tom, aby kohokoliv informovala.

Faktem zůstává, že dvacet minut poté, co loď Sairind vystoupila z hyperprostoru v soustavě Vegy, byla napadena a hrozilo jí zničení. Atakijci však zcela jistě neočekávali přítomnost protivníka schopného jim čelit, natož pak to, že vstoupí do prostoru hlavní základny cizího loďstva. Jejich lodě byly zachyceny senzorovou výstražnou sítí ještě předtím, než se přiblížily k Sairind na vzdálenost umožňující boj, a prokazatelně identifikovány. Viceadmirál Fraser, tou dobou nejvyšší přítomný důstojník, okamžitě rádiem požadoval stažení atakijců na frekvencích, jež podle federálních zpráv ze znovudobytých základen zjistila Flotila jako hlavní komunikační pásma Svazu, jeho výzvy však byly ignorovány. Nařídil proto své vlajkové lodi H.M.S. Queen Elizabeth BSS 11 zaštítit kurýrní loď. Protože atakijci pokračovali v palbě, tentokrát na bitevní loď, nařídil opětovat palbu, což pro oba křižníky znamenalo rozsudek smrti.

Následné události jasně dokazují, že v té době Země již jen čekala na záminku, jež jí umožní se do konfliktu zapojit. Ihned po zmíněné události odvysílal totiž admirál Fraser příkaz k okamžitému zahájení bojových operací podle předem připraveného plánu, jenž byl do té doby pouze jednou z teoretických studií zapojení se do války. Následky byly okamžité a nesmírně významné. Země disponovala dne 115-2487 flotilou o síle patnácti bitevních lodí, dvaceti těžkých a dvaceti čtyř lehkých křižníků, což jí i přes vesměs horší technické parametry plavidel umožnilo získat nad Koloniálním loďstvem prakticky okamžitě dvojnásobnou převahu. První vlna úderu směřovala proti silám blokujícím dosud se bránící kolonie v Hyadách, a než se podařilo naprosto zmateným atakijcům jakkoliv zareagovat, přišli o dvanáct křižníků, jednu bitevní loď a asi třicet transportních plavidel s vojskem. Hyady byly zbaveny atakijců do 124-2487 a admirál Fraser okamžitě pokračoval v dalším postupu, se stejnou intenzitou se doslova převalil přes druhou obrannou linii. Tyto akce již probíhaly za částečné a stále intenzivnější kooperace se zbytkem federální Flotily. Admirál Raah totiž okamžitě zareagoval na dění a podle jím vydaných směrnic se většina federálních velících důstojníků podřizovala operacím AAS a podporovala je.

Mezitím docházelo k vyjednávání na politické scéně. Země okamžitě po incidentu v soustavě Vega potvrdila rozhodnutí admirála Frasera o válečném stavu a prostřednictvím cemeganských diplomatů, kteří dne 116-2487 přibyli do Sluneční soustavy, zahájila formální jednání o podmínkách spojenectví. Cemegan ani Vanoscin se od začátku nepokoušely příliš smlouvat, stačilo jim, že je pozemská flotila hodlá podpořit, avšak hexadarský postoj byl velkým překvapením. Ještě v průběhu jednání dorazila z Hexadaru dálková depeše, v níž Hexadar nabízel Zemi plnoprávné členství ve Federaci. Přestože byl lidmi tento krok vnímán - zcela správně - jako pokus o získání kontroly nad nejexpanzivnějším druhem v oblasti (jak se lidé hexadarcům jevili), Země, která vycítila daleko rozsáhlejší možnosti, vzhledem k tomu, v jaké situaci se celá Federace nacházela, nakonec v referendu s přijetím souhlasila. Dne 145-2487 vstoupily výsledky referenda v platnost, čímž skončila samostatná historie Země a ta se stala čtvrtou hlavní planetou Federace.