Bitevní lodě
(BSS - Battle Ship, Star nebo Space)
V současné době, kdy dochází k vývoji stále dokonalejších tachionových torpéd, umožňujících malým plavidlům ohrozit i ty největší a nejsilnějšími štíty chráněné kolosy, je snaha stavět bitevní lodě maximálně rychlé a obratné a s výzbrojí sestavenou tak, aby umožňovala vést palbu všemi děly na jeden cíl ve velké většině poloh. Ukazuje se, že tomuto účelu nejlépe vyhovuje koncepce typu A, lodě s relativně širokým trupem (1:4 až 1:7), umožňujícím snášet větší škody než štíhlejší plavidla (typ R), a s hlavními zbrojními systémy (děly) soustředěnými na hlavní ose trupu nahoře i dole, podobně jako tomu bylo u bitevních lodí z druhé světové války na Zemi. Nelze předpokládat, že by se tento zálkadní design bitevních lodí Federace v dohledné době nějak měnil.
Hvězdné křižníky
(CGS - Cruiser Guard, Star nebo Space)
Nejsilnější plavidla střední třídy, jejichž úkolem je jednak podpora hlavních sil loďstva v bitvě, jednak samostatné akce daleko od mateřských základen, dálkové patroly v pohraničí a rychlé zásahy proti nepřátelským silám.
Tato kategorie vznikla v roce 2495 (i když Yorktown CGS 01 a lodě tříd Admirality, Winodor a Yorktown II / Voyager - takto byly označovány už dříve) vlastně politickým rozhodnutím. Původně mělo jít o třetí kategorii křižníků, jakési bitevní, napodobující obdobná plavidla Atakijského svazu, tedy větší a silnější než křižníky útočné a slabší než bitevní lodi (posléze se ukázala nesmyslnost zavádět tuto kategorii). Po Válce o nezávislost se však Federace chtěla stát hlavním stabilizující mocností v celé oblasti, státem zajišťujícím především mír a právo. Z tohoto hlediska bylo nemožné označovat dosavadní těžké křižníky jako "útočné". Protože z takto označovaných lodí byla většina vybavena ve standardu Star Wars, který po zavedení nových technologií naprosto nevyhovoval, řešením bylo jejich tak jako tak nutné vyřazení. Jen třída Lagger byla přestavěna a označena jako hvězdná (CGS 27-31), stejně jako přeživší lodě tříd Ark Royal (CGS 32-33) a Amalthy (CGS 34-37). Poslední z těchto plavidel, typ Botany Bay, pak byl přeřazen do kategorie křižníků lehkých (CLS 63-74). V následujících letech pak hvězdné křižníky představovaly nejviditelnější symbol Federace, kdy se pro průzkum vybavené lodě zejména nejmodernějších tříd Voyager a později Garnagre zasloužily o její nevídaný rozmach (tzv. Éra Federace). Po celou dobu, od prvních křižníků programu Star Wars až po Trillskou válku, prakticky osmdesát let, se jejich koncepce - elegantní štíhlá plavidla (1:6-1:9, někdy až 1:11) s hlavními zbraněmi na nejdelší ose původně jen nahoře, od 40. let i dole, typ G - prakticky nezměnila. Zlom nastal v roce 2547 zavedením třídy Antares s diskovým (později i elipsovým) trupem a hlavní strojovnou na pylonech pod ním (typ C). Přestože až do současnosti vzniklo v této konfiguraci jen sedm tříd, je zřejmé, že pro křižníky nejde o tak nevýhodnou koncepci jako pro bitevní lodě zvláště díky velké prostornosti takového trupu a možnosti dosahovat velmi vysokých zrychlení.
V dnešní době jsou křižníky plavidla s až desetkrát větší tonáží, než tomu bylo za dob Války o nezávislost, s rychlostí standardně přes padesát ppd a navíc často se silnou torpédovou výzbrojí (u bitevních lodí naopak chybí vzhledem k velkému nepoměru mezi dostřelem jejich děl a torpéd), schopné operovat nezávisle až půl roku nebo i déle. Ve většině případů představují hlavní jednotky domovských flotil jednotlivých sektorů a vojenských oblastí (výjimku tvoří pohraničí s Trillským královstvím a oblast Red West, které jsou na příliš exponovaných místech). Na rozdíl od bitevních lodí je u nich většinou respektováno rozdělení do eskader po čtyřech nebo šesti lodích.
Útočné (těžké) křižníky
(CAS - Cruiser Attack, Star nebo Space)
Útočné neboli těžké křižníky existovaly vlastně jen v průběhu Války o nezávislost. Šlo opět, stejně jako dnes v případě křižníků hvězdných, o nejsilnější lodě střední kategorie, určené k dálkovým operacím na frontě, rychlým zásahům proti nepřátelským průnikům, hloubkovým operacím v týle nepřítele a k podpoře bitevních lodí.
První křižníky vznikly v rámci programu Star Wars a jejich účelem byly především bránit Zemi a její kolonie, proto nedosahovaly nijak oslnivých rychlostí nebo operačního dosahu. Teprve když bylo zřejmé, že pokud má Federace přežít případný konflikt s Atakijským svazem, bude potřebovat podporu pozemské floty, začaly se tyto lodě výrazně posilovat. Především šlo o výrazné zvětšení dosahu - prostor, v němž měly jako spojenci Federace operovat, byl mnohonásobně rozlehlejší než území ovládané samotnou Zemí - a rychlosti. Tyto parametry pak neustále rostly, i když u lodí vybavených systémy programu Star Wars nikdy s výjimkou rychlosti a ŘS nedosáhly kvalit srovnatelných atakijských plavidel. Vrcholem tohoto vývoje byly křižníky třídy Lagger, jež pak byly jako jediné konvertovány na moderní technologie. Jimy vybavené lodě se původně měly kvůli rozlišení označovat jako hvězdné křižníky (CGS), od tohoto záměru se však rychle ustoupilo a v roce 2495 byla kategorie útočných křižníků zrušena, přičemž zbývající dosud nevyřazené lodě byly překlasifikovány jako hvězdné nebo jako lehké.
Lehké křižníky
(CLS - Cruiser light, Star nebo Space)
Křižníky určené k dálkovému průzkumu, operacím mimo hlavní bojiště (v boku protivníka, na jeho dopravních trasách), doprovodu konvojů a případně k vedení eskader destroyerů, jejich palebné podpoře a krytí v bitvě, jsou ve Federaci obecně označované jako lehké. Přestože neexistuje oficiální dělící čára mezi křižníky lehkými a hvězdnými, tradičně se za ni považuje síla štítu, u lehkého křižníku dosahující nanejvýš 10 kGrayů, což je zároveň bráno jako minimální hranice pro hvězdné křižníky.
Původně tato kategorie křižníků vůbec neexistovala, předpokládalo se, že lodě programu Star Wars budou moci plnit jak úkoly útočných, tak i lehkých křižníků. Hned první boje však nesmyslnost takové představy vyvrátily a bylo nutno urychleně vytvořit specializovaná plavidla pro plnění výše uvedených úkolů. Během Války o nezávoslost sice jejich činnost v této roli nebyla příliš významná, trvale narušit zásobování Koloniálního loďstva, což bylo cílem jejich operací, se dařilo jen ve spolupráci křižníků útočných, přesto však jako trvalá hrozba ztrpčovaly atakijskému velení život a nutily jej vázat značné síly k ochraně dopravních lodí. V průběhu tzv. Éry Federace představovaly druhořadou sortu lodí, používanou především ke strážní službě a protipirátskému boji. Teprve s vynálezem tachionových torpéd, s tím souvisejícím vývojem speciálních plavidel pro jejich použití a díky tomu, že brzy na to začala Trillská válka, začala tato kategorie opět nabývat na významu především pro doprovod - tyto lodě byly vesměs menší a hbitější než hvězdné křižníky, což jim umožnilo podstatně lépe chránit dopravní lodě před nájezdy lehkých plavidel. V průběhu války k úkolům této kategorie lodí, jež se původně neměly vůbec zůčastňovat bitev hlavních sil, přibyl ještě další, vedení a podpora destroyerů vázáním obranných plavidel nepřítele bojem.
Dnes je dělící hranice mezi lehkými a hvězdnými křižníky minimální, i když stále platí, že lehké křižníky musí být dostatečně manévrovatelné k tomu, aby mohly úspěšně čelit podstatně menším a hbitějším destroyerům, protože většinou operují bez doprovodu. Jen výjimečně jejich tonáž přesahuje 200 000 tun a ani jejich rychlost nebývá příliš vysoká v porovnání s většími loděmi. Významnou část jejich výzbroje tvoří torpéda. Na štíty se také nekladou tak velké nároky, i když se v průběhu války ukázala nutnost jejich posilování kvůli náchylnosti selhat v případě torpédového zásahu, tento problém se však řeší posilovači s extrémě rychlým rekonfiguračním cyklem. Stejně jako u křižníků hvězdných zde bývá respektováno rozdělení do eskader po čtyřech (obvykle), šesti nebo i sedmi lodích.
Destroyery
(DGS - Destroyer Guard Ship)
Jako destroyery jsou definována těžká plavidla pro torpédový boj a doprovod formací křižníků a bitevních lodí, jakož i jejich ochranu před lehkými jednotkami protivníka. Jejich sekundárními úkoly jsou především průzkum, doprovod konvojů a případně i protipirátksý boj.
Tento typ plavidel se začal vyvíjet v podstatě po roce 2473, kdy Federace kontaktovala první válečné lodě Atakijského svazu. Termínem destroyer se původně označovaly všechny lodě Flotily vyrobené před vstupem Země do Federace. Zeprve za Války o nezávoslost začala tato kategorie nabývat pevnějších rysů především tím, že se staly loděmi určenými primárně k raketovým útokům a došlo ke stavbě prvních speciálních tříd. Až do porážky Svazu však destroyery nehrály nijak významnou úlohu, i když je někteří velitelé dokázali využít, hlavně jako tzv. čističe, lodě určené k doražení poškozených lodí. Také sloužily jako ochrana konvojů a někdy jako doprovod hlavních sil, mající za úkol odblokovat atakijské fregaty. Po válce tato kategorie lodí prakticky zmizela, nástup hyperiontových děl znamenal značný útlum, co se týkalo řízených střel, a jiné využití tato plavidla vlastně neměla. Teprve s vynálezem tachionových torpéd v druhé polovině čtyřicátých let minulého století došlo k opětovnému zahájení jejich vývoje. Trillská válka, která zakrátko vypukla, jim umožnila stát se stejně důležitými loděmi jako křižníky a bitevní lodě. Prototyp moderního destroyeru, třídu Pottomack, vytvořil v roce 2550 admirál Sarrah. Na kontě těchto lodí je z bojů zapsán větší počet zničených plavidel než u kteréhokoliv jiného typu, i když začaly být nasazovány do první linie až v roce 2551. Po válce se staly nejdůležitějšmi torpédovými plavidly Federace a jejich eskadry jsou dnes nedílnou součástí každého doprovodu. Jak ukázala válka s Unií, ani tak malé plavidlo (relativně) se nevyplácí podceňovat, protože jeho torpéda mohou být často nebezpečnější než děla bitevních lodí. O tom se velmi nepříjemně přesvědčila jak Flotila, tak wezenské KOS hned na začátku války, kdy svazy destroyerů prakticky bez podpory těžkých lodí doslova masakrovaly bitevní lodě typu Q.
Poznámka: za Trillské války byly destoryery značeny DAS: Destroyer Attack Star nebo Space. Teprve po roce 2610 bylo změněno na DGS s tím, že pořadová čísla pokračovala, jako by k žádné změně nedošlo. Koneckonců šlo o stále stejný typ lodě.
Dnes jsou destroyery nezbytnou součástí loďstva, zajišťující v době míru spolu s lehkými křižníky většinu bezpečnostních služeb, doprovody konvojů a hlavně boj proti pirátům, kterým se za války velmi dařilo. U destroyerů Flotily je kladen důraz především na torpédovou výzbroj a manévrovací schopnosti a děla byla za války na těchto lodích podceňována, což mělo za následek, že když Wezen nasadil svá silnými hlavňovými zbraněmi a vynikajícími štíty vybavená plavidla, byly federální destroyery ve značné nevýhodě. Teprve s nasazením třídy Pershing tato nevýhoda poklesla, i když za celou válku zcela nezmizela. Nyní se však připravuje zcela nová generace destroyerů (třída Valiant), která znamená pro Flotilu v této kategorii obrovský kvalitativní posun kupředu.