Předtím, než začala získávat pomoc od Země, neměla Federace vlastně žádnou vojenskou strategii definovanou. Jejím jediným cílem ve válce bylo přežití, ale Admiralita i političtí představitelé projevili naprostou neschopnost na tomto základě vystavět vojenské strategické směrnice. Teprve s příchodem poradců ze Spojené Země se začaly tyto koncepce budovat, a to především zásluhou admirála Raaha. Hlavním cílem bylo zastavení postupu Svazu a toho při technologické rozdílnosti nebylo možné dosáhnout konvenčním vojenským postupem. Způsob, který byl nakonec zvolen a úspěšně uplatněn během operace Recca, přinášel Flotile jedinou šanci na dosažení úspěchu tím, že zbaví nepřítele logistické podpory.

Lze říci, že v této fázi války uplatňovala Flotila vlastně partizánsko-pirátskou strategii. Její úspěchy byly v počátcích nesmírné, a i později, když začali atakijci chápat, jakým nebezpečím pro ně jsou řízené střely, stále Flotila dosahovala úspěchů, i když již nikoliv natolik markantních.

Druhým bodem, o nějž se tato strategie opírala, byla neschopnost atakijců obejít odpor. Kolonie, bráněné pozemními silami, se staly centry odporu, uzlovými doby, u nichž se soustřeďovala hlavní síla nepřítele, a kam proto logicky směřovaly hlavní konvoje. Flotila provedla během let 2486 a 2487 mnoho operací s cílem posílit pozemní síly nebo je alespoň zásobovat, i když teprve v pozdější době začínaly být takovéto mise víc než jen nesmyslné oběti. Federace se vlastně rozhodla pro unavovací válku jak v rovině materiální, tak psychologické. Po získání informací o nepříteli, zejména díky tomu, že během operace Recca kapitulovalo značné množství pozemních jednotek, bylo jasné, že atakijci jsou pomalým postupem znechuceni a přes svou kvalitativní i kvantitativní převahu jim válka činí problémy. Federace se snažila toho využít. Cílem bylo vytvořit silný tlak, který by donutil nepřítele k zahájení jednání: Tento tlak směřoval do roviny vojensko-ekonomické ničením dopravních lodí, jichž mohli atakijci odvelet k podpoře flotily jen asi 38% (bráno ze stavu před protiúderem), tak do roviny psychické a psychologické, kde měly ztráty a riziko ztrát vytvořit pocit nutnosti válku ukončit.

Je otázkou, do jaké míry mohla tato strategie uspět. Počáteční účinnost byla díky šoku nesmírná a chybělo málo k tomu, aby operace Recca donutila atakijce ke stažení. Avšak jakmile začali atakijci získávat představu o tom, jak bylo těchto úspěchů dosaženo, začali podnikat odvetná opatření. Ta se sice naplno začala projevovat až v roce 2488, znamenala však, že Svaz může pokračovat ve válce.

K poměrně radikální změně došlo ve chvíli, kdy po boku Federace - a poté v jejím rámci - zahájila svou ofenzívu Země. S její flotilou již bylo možné střetnout se s protivníkem za určitých okolností čelně podle konvenčního způsobu boje. Mělo to své výhody i nevýhody. Síly, zkušenosti a technologie, které tímto Federace získala, byly bezpochyby nesmírně významným přínosem pro válečné úsilí, avšak poslední analýzy ukazují, že konvenční flotila, jak se pozemská AAS Svazu zpočátku jevila, způsobila, že byl Svaz ochoten pokračovat v boji, protože se nyní začala situace vracet k tomu normálu, na který byl zvyklý. To, že vše nejde tak docela podle jeho představ v této věci, zjistil až ve chvíli, kdy již bylo pozdě.

Federální strategie doznala ve chvíli, kdy se do velení Flotily dostali převážně lidé, významných změn. Prioritu mělo i nadále ničení logistické podpory nepřítele, avšak s tím, jak se zkrátila vzdálenost mezi frontou a atakijským zázemím, se stalo obtížnější zachytit konvoje. Stejně důležité bylo, že atakijci zahájili podlé své obvyklé strategie masivní frontální údery, na jejichž odrážení bylo zapotřebí stále větší procento těžkých plavidel. Již počátkem roku 2488, kdy se začaly objevovat výsledky nyní společných vývojových programů nových technologií, také Admiralita rozhodla, že útok na vlastní Svaz bude proveden až novými loděmi. Cílem bylo nyní získat čas, nedovolit nepříteli získat rozhodující převahu a vybavit vlastní síly po kvalitativní stránce tak, aby vyrovnaly trvající kvantitativní převahu Svazu. Teprve poté mělo dojít k rozhodujícímu úderu, jehož cílem bylo zničení schopnosti nepřítele zásobovat a budovat flotilu, která by Federaci mohla napříště ohrozit.

Počáteční federální taktika, stejně jako strategie, vlastně neexistovala. Teprve po poznání skutečných schopností (i když slovo, používané federálními veliteli, bylo spíše "neschopností") vlastních lodí, stejně jako nepřítele, se začal objevovat později převládající taktický přístup "udeř a zmiz". Federální lodě nebyly schopny vydržet konvenční souboj plnými salvami s těžšími jednotkami než lehké křižníky, proto se snažily zkrátit dobu střetu na minimum, i když to často znamenalo, že samy nebyly schopny způsobit významnější škody. Brzy tak došlo k tomu, že se primárním cílem staly nebojové lodě, vesměs bez štítů a s nízkým výkonem, takže nebyly sto uniknout ani lodím Flotily. Jedině v případě, kdy byla na straně Federace velká početní převaha, která znamenala možnost využít i v krátké době střetu relativně velký objem palby, docházelo k útokům na těžké jednotky.

Zcela odlišná byla situace při boji v hyperprostoru, alespoň pokud se týkalo útoků na konvoje. I zde platilo, že dopravní lodě nejsou schopny uniknout, na rozdíl od válečných, které zde měly daleko vyšší rychlost než federální plavidla. Podstatné ovšem bylo, že po získání zkušeností s použitím řízených střel a poznání, že Svaz proti nim nemá účinnou obranu, byla situace více než obrácená. Elektromagnetické štíty i zbraně obou stran byly v hypersvětelných režimech nepoužitelné, což znamenalo, že jedinou obranou je manévr a pancéřování. Federace proto záhy vyvinula vlastní třídu raketonosných lodí a řízené střely speciálně určené pro FTL boj, kde nezáleželo tolik na síle hlavice - ke zničení bitevní lodě třídy AT, nejsilnějšího atakijského plavidla války, bohatě postačovaly dvě hlavice ráže 100 kT TNT, pokud explodovaly dostatečně blízko - ale na schopnosti navedení na cíl. Atakijci dlouho neměli o této zbrani tušení a nepřekvapí proto, že během operace Recca jediná loď třídy Haagir zničila konvoj sedmi dopravních lodí, chráněných dvěma těžkými křižníky, které ji za normálních okolností svou palebnou silou překonávaly pětkrát, nepočítaje v to sílu jejich štítu, který jedna tato loď pouze lasery v podstatě nebyla schopna z jakékoliv rozumné vzdálenosti prorazit.

Tyto podmínky vyústily ve značně nekonvenční taktiku, protože Federace měla nejlepší šanci při boji na extrémní vzdálenost (řízené střely) nebo z velké blízkosti, protože Atakijci nebyli schopní náležitě rychle měnit zaměření svých těžkých zbraní, přenášet palbu a především sledovat cíle pohybující se vysokou úhlovou rychlostí. V takovém boji pak rozhodovala za Atakijce sekundární výzbroj, jíž měly jejich lodě v poměru k velikosti velmi slabou. Flotila postupně vyvinula taktiku prudkých nájezdů, vedených co největší rychlostí, čemuž se brzy začala přizpůsobovat i výzbroj: hlavní lasery a grasery byly napájeny jednorázovými zásobníky, které umožnily za cenu směšné kadence a značného opotřebení vypálit v jediné salvě na poměry lodí Federace obrovské množství energie.

Boje tak trvaly jen velmi krátce a obvykle byly značně brutální. Při vzájemných rychlostech převyšujících 6.000 km/s zůstávaly na boj doslova desítky sekund - účinný mířený dostřel tehdejších zbraní se pohyboval kolem 100.000 km (nejpokročilejší atakijské lasery) - a bitvy se tak změnily v souboje v manévrování. To, kdo zvítězí v ostrém boji, bylo obvykle jasné dopředu: pokud se Flotile podařilo nepřítele zaskočit, proletět obálkou jeho dostřelu dostatečně rychle a dostat se tak blízko, aby jediná salva, kterou měly její lodě k dispozici, zasáhla, znamenalo to pro Atakijce přinejmenším těžké škody, ještě způsobené všemožným odpadem, často i záměrně nasbíraným kamením a nebo fúzními hlavicemi, vypuštěnými jejich lodím přímo do dráhy. Potřebné podmínky se však podařilo navodit málokdy, protože Atakijci jednali zvláště po ztrátách v operaci Recca velmi zdrženlivě.

Pozemská taktika byla o poznání konvenčnější, avšak také daleko pružnější a velitelé byli schopni vstřebat a uplatnit nové postupy velmi rychle, prakticky za pochodu. Jejich lodě měly proti Atakijským hlavní výhodu v řízených střelách a vyšším zrychlení v podsvětelném režimu, čehož se náležitě využívalo k nastolení vhodných podmínek k boji s individuálně o něco lepšími loděmi protivníka. Obrovskou výhodou v taktickém i strategickém měřítku bylo FTL spojení a především schopnost sledovat protivníka v reálném čase na velké vzdálenosti mimo dosah konvenčních technologií (radaru). Atakijci sice znali senzory použitelné v hyperprostoru, nedokázali však zužitkovat jejich informace, pokud se pohybovali pod hranicí rychlosti světla. To dávalo pozemským a federálním lodím taktické výhody srovnatelné s prvním nasazením radaru během námořních bojů pozemské druhé světové války a na rozdíl od tehdejší praxe byla tato výhoda využívána do krajnosti.

Se změnou technologického stavu a tím i výrazného nárůstu kvalitativních charakteristik vlastních lodí se obvykle federální velitelé přestali pokoušet o dříve nezbytná jemná a elegantní taktická řešení a prostě a jednoduše se snažili nepřítele převálcovat, vnutit mu boj za každých podmínek a ničit jej na maximální vzdálenost mimo účinný dosah jeho zbraní. Takový přepych si však nemohli dovolit vždy a i v případě že ano, zásada byla vždy pamatovat na "zadní vrátka". Někteří velitelé (zejména admirálové Raah, Haaff a Fraser) i v případě, kdy měli jednoznačnou převahu, volili manévrový boj před frontálním útokem zejména kvůli riziku zbytečných ztrát, provázejících jednodušší přístup. Obvykle se také spokojovali s poškozením nepřátelských jednotek, nikoliv s jejich úplným zničením. To sice obvykle vykonaly lodě druhého sledu (obvykle původní federální plavidla), ale snahou zejména admirálů Raaha a Haaffa bylo co nejvíce zasažených lodí místo několika zničených. Ukázalo se, že jde o velmi výhodné řešení, protože trvalé ztráty na dopravních a podpůrných lodích nutily Atakijce stahovat poškozené lodě k opravě do loděnic na mateřských světech, které byly vytíženy více nápravou škod než stavbou nových lodí. V konečném důsledku tak byli oslabeni víc, než kdyby byly dané lodě zničeny.

Strategie Svazu vycházela z jeho materiálového zázemí a silné tradice převahy nad protivníkem jak po stránce materiální, tak i technické. Během dvou set let své mezihvězdné expanze narazili Atakijci jen na jednoho protivníka, se kterým by se nemohli měřit, a to Republiku Mars v jejím závěrečném prvorepublikovém období. K žádnému střetu ani dlouhodobějšímu kontaktu nedošlo zejména proto, že Mars v té době měl problémy na hranicích a vnitřní krize mu znemožnila další expanzi, zatímco Atakijci se soustřeďovali na opačnou sféru své části vesmíru.

Podstatné pro popisované období je fakt, že během šesti válek, které vedli, měli Atakijci vždy několikanásobnou materiální a často i technickou převahu. Proti jeho bitevním lodím a křižníkům nemohly lodě bez štítů, někdy i bez umělé gravitace v žádném případě obstát, proto se u Svazu nikdy nevyvinul příliš propracovaný strategický koncept. Rovněž jejich protivníci obvykle bojovali fanatickým stylem včetně pokusů o taran s nepoškozenou lodí, což přimělo Svaz k opatrnějšímu postupu a snaze eliminovat veškeré základy nepřítele tak, aby nemohly zásobovat lodě pronikající do týlu.

Výsledkem byla ustrnulá strategie, upřednostňující pomalý, pečlivě naplánovaný a zajištěný postup, který neutralizuje veškerý odpor. Podle závazných směrnic, za jejichž porušení mohl být v krajním případě i trest smrti, musely být nepřátelské opěrné body likvidovány postupně podle vzdálenosti od vlastních základen, poté mělo dojít k jejich převzetí pro vlastní účely, zajištění výstavbou orbitálních obranných zařízení a teprve poté mohl být zahájen další postup.

Tyto směrnice fungovaly vždy, když došlo ke střetu s civilizací, která disponovala několika málo koloniemi a kolem desítky dalších základen, což byl případ všech dosavadních protivníků. Ve válce s Federací však došlo k tomu, že každé obranné pásmo představovalo samo o sobě stejný počet cílů, jakým disponoval kterýkoliv předchozí nepřítel dohromady. To přinášelo v případě zvolené strategie nesmírné nároky na dopravní kapacity, k jejíž ochraně - zejména po operaci Recca - bylo nutno vyčlenit podstatné procento bojových lodí. Rovněž to zpomalovalo postup a umožňovalo nepříteli posílit obranu další linie, takže docházelo k dalším zdržením.

To však v prvních fázích nevadilo. Atakijci po předchozích zkušenostech propočetli podle poměrné síly obou protivníků délku trvání války na dva až tři roky. Zdá se to neuvěřitelné, ale vrchní velení jejich loďstva těmto údajům naprosto věřilo a jednalo podle nich. Je třeba podotknout, že ve všech šesti předchozích případech tento propočet obstál s maximální chybou deseti procent, to se však jednalo o nepřítele, jehož možnosti a do značné míry i psychologický profil byly dobře známy. V případě Federace nebyla až do dobytí prvních základen vůbec jistota ohledně počtu nepřátelských kolonií a lodí, další nesmírnou nejistotu - abychom zmínili jen hlavní faktory - představoval fakt, že Federaci tvořily tři rozdílné, ale do jisté míry kooperující rasy, kteréžto uspořádání si Atakijci nedokázali na základě svých dosavadních zkušeností vysvětlit. Další, a snad nejdůležitější, "divokou kartou" byla Země.

Všechny tyto faktory vedly k naprosto nepružné, pomalé a pro potřeby daného konfliktu zcela nevhodné strategii, takže jen velká početní a mírnější, navíc stále klesající, technická převaha umožnily pokračovat v bojích.

Stejně jako strategie, i taktika Svazu vynikala nepružností a nevhodností. Standardní taktický přístup vyžadoval přiblížení se k nepříteli na takovou vzdálenost, kdy jeho zbraně nemohly ohrozit vlastní lodě, zatímco jejich hromadné salvy jej budou postupně ničit. Využívaly se především capital class (bitevní lodě a křižníky), lehčí plavidla - těžké a lehké křižníky - měly jen podružnou úlohu, zejména šlo o strážní službu a doprovod.

Za situace, kdy došlo k boji s loděmi schopnými dosahovat vyššího zrychlení, což dokázaly všechny pozdější typy federálních plavidel, o pozemských nemluvě, však byl tento přístup neudržitelný. Velitelé se většinou snažili vmanévrovat do paralelního kursu v odpovídající vzdálenosti, čehož mohli dosáhnout jen málokdy. Většina bitev se tak změnila v souboje v manévrování, jak již bylo řečeno výše, a občas se stalo, že tímto způsobem vlétli Atakijci přímo do léčky. Díky velké individuální převaze plavidel obvykle docházelo jen k drobným škodám na lodích, horší to bylo na posádkách, zvyklých na dosavadní vítězná a hlavně bezproblémová tažení. Morálka tak rychle klesala a docházelo k chybám, které mohly mít fatální následky - a měly je, jak ukázala první pozemská ofenzíva.

Když se Atakijci vzpamatovali z šoku poté, co je lidé zahnali o téměř 300 světelných let zpět, a oni zjistili, že stojí proti protivníkovi vybavenému téměř srovnatelnými loděmi, stále se ještě nějaký čas pokoušeli uplatňovat předchozí doktríny. Díky lepším technickým parametrům svých lodí v téže kategorii si takový postup mohli dovolit, ale odhad potřebné vzdálenosti nabyl na významu, protože kritické pásmo ideálního dostřelu se drasticky zúžilo. Teprve po téměř půl roce velmi neblahých zkušeností s naprosto odlišným přístupem nepřítele, který preferoval manévrový boj, nikoliv doslova "řadovou taktiku", a měl výraznou převahu v koordinaci (díky spojení, senzorům a lepšímu výcviku ve spolupráci), stejně jako po nepříjemných zkušenostech s řízenými střelami, došel generální štáb k závěru, že je nutno stávající taktické metody výrazně renovovat.

Na obranu před raketami i před lehkými loděmi, často pronikajícími do blízkosti velkých plavidel, kryty palbou bitevních lodí, byla posílena sekundární výzbroj a zaveden nový typ lodi, nazývaný fregata. Tato plavidla byla velikostí srovnatelná s federálními destroyery, byla stavěna pro vysoká zrychlení a čelní útok pevně instalovaných vysokokapacitních laserů. Měly podle renovované taktiky za úkol zaměstnat manévrováním a střelbou z dálky (jejich zbraně pocházely z bitevních lodí, měly stejný výkon, ale mnohem nižší kadenci) narušit nepřátelskou sestavu, popřípadě na sebe stáhnout palbu řízených střel, zatímco hlavní síly se neobtěžovány dostanou na potřebnou vzdálenost k boji. Netřeba říkat, že úspěšná byla tato taktika jen málokdy.

Planetární obrana byla prakticky výhradně záležitostí cemeganské sekce Flotily, což, jak se ukázalo, byl bezpochyby prozíravý krok, který způsobil Atakijcům nemalé problémy. Pozemní obrana byla budována ve dvou variantách: zaprvé soustředěně, pokud šlo o planetu s podmínkami nevhodnými pro život, kdy byl jádrem kolonie mnohaúrovňový, široce rozvětvený bunkr s komplexním vybavením, rozdělený podle velikosti na množství autonomních jednotek, někdy i několik desítek. Tyto jednotky byly schopny přežít bez vnější podpory a především zásobování dva roky s plným obsazením, které obvykle čítalo dva až čtyři tisíce kolonistů. Jejich obranu měl na starosti prapor vojáků, sestávající ze tří set mužů vybavených bitevními skafandry s dalekonosnými nebo rychlopalnými energetickými i konvenčními zbraněmi, podporu jim zajišťovala palebná stanoviště bunkru, což byly vysokokapacitní lasery a masery, IR projektory a konvenční dělostřelectvo. Ochranu posilovala obvykle mohutná minová pole. Mechanických prostředků (tanky, letadla) bylo málo, především kvůli nedostatku zkušeností a domnělé velké zranitelnosti takové techniky. Vlastně všechny byly buď transportní prostředky nebo samohybné zbraně.

Na planetách s minimem cizorodých vlivů se uplatňoval podobný přístup - systému bunkrů - ovšem v daleko roztříštěnějším měřítku. Bunkry na sebe nenavazovaly, byly však stavěny tak, aby se mohly navzájem podporovat z dalekonosných zbraní a obvykle mimo přímou linii viditelnosti. Velká pozornost byla vždy a za všech okolností věnována maskování, takže se mnohdy stalo, že při průzkumu z oběžné dráhy označili atakijci planetu za neopevněnou a až po vylodění okupačních sil zjistili, že proti sobě mají početnou armádu.

Velení obrany se vždy snažilo upřednostňovat taktiku rozptýlení malých, autonomních jednotek, kooperujících na širokém prostoru. Šlo v podstatě o snahu přinutit protivníka ke zmatečnému manévrování, snaze ničit malé skupinky vojáků a navádět jej přitom do pastí v podobě zastříleného prostoru nebo minových polí, nejčastěji jejich kombinace. Divoké manévrování, nepřehlednost situace - z Atakijské strany - a časté útoky zaměřované díky skrytým celoplanetárním senzorovým sítím na pečlivě volené citlivé body nepřítele, to vše způsobovalo, že se Svaz domníval, že čelí mnohasettisícovým vojskům tam, kde ve skutečnosti bylo jen několik divizí - příklad obrany kolonie Lianot, kdy se čtrnáct tisíc cemeganců dvou divizí generála Visoira Donova z Adartu bránilo v některých obdobích až čtvrt milionu nepřátel po dobu více než dvou měsíců, hovoří za vše. Přesto, že polovina jeho mužů padla, dokázali zdržet atakijský postup a způsobit jim takové škody, že prakticky přišli o celou jednu armádu.

Zásadní změna nastala po pozemské ofenzívě, kdy se do bojů zapojil i CEC (Commonwealth Expedition Corpse) s vypracovanou taktikou, prověřenou doslova stoletími praxe a vysoce sofistikovanou technikou, stejně jako - z pohledu dosavadních válčících stran - naprostou bezohledností ve jménu vítězství. Do té doby se pozemní operace Cemeganců do jisté míry řídily jakýmsi kodexem cti, vycházejícím z jejich kultury a historie, a jak pro ně, tak pro atakijce byla myšlenka planetárního bombardování naprosto nepředstavitelná. Použití jaderné hlavice stokilotunové ráže proti hlavní okupační síle na kolonii Netoe, která tak byla jediným úderem zbavena sedmdesáti procent okupantů, znamenalo skutečný šok.

Cemeganci neměli vypracovanou taktiku vylodění na nepřítelem kontrolovaném území, protože s takovou variantou jejich ryze obranné plány nikdy nepočítaly. Rychle však převzali pozemskou koncepci vedení útočné planetární války a rovněž se brzy naučili využívat výhod vzdušné a kosmické podpory, stejně jako mechanických bojových prostředků, zejména bitevních vznášedel. S využitím těchto znalostí a zkušeností nabytých během války nebyl již problém vytvořit na základě cemeganské sekce Flotily a CEC společnou sílu (FSC - Federation Stellar Corpse), která během osvobozovacího tažení dokázala rychle ničit nebo zajímat soustředěné pozemní síly Atakijců. Do její kompetence rovněž patřila pomoc planetám, které se dosud bránily, ale které nemohly být z nějakého důvodu osvobozeny - zejména šlo o kolonie první linie, hlavně pak Dekaru, kde až do konce války přežíval partyzánský odboj.

Stejně jako ve vesmíru, i na povrchu stavěli Atakijci na početní a materiální převaze, což se ukázalo jako ještě větší chyba než v kosmu. Jejich bojové představy vycházely ze zkušeností s hromadnými bitvami v těsně předkosmické éře poslední velké domácí války, stejně jako z tažení proti dosavadním nepřátelům, kteří neměli čas na přípravu obrany a proto byly jejich kolonie soustředěné a jejich jedinou obranou byly milice bez plnohodnotného vybavení a palebné podpory. Naprosto nečekaný tuhý odpor, na nějž naráželi všude, kde se vylodili, zajištěná a do hloubky připravená a členěná obrana byly věcí, s níž neměli zkušenosti dokonce ani na hlavních planetách svých nepřátel. Tradiční přístup naprosté převahy, taktika i strategie "parního válce", soustředění sil a masivního úderu nikoliv na centrum obrany a životně důležitou infrastrukturu, ale na protivníkovo vojsko, jen hrály do ruky cemeganské rozptýlené, mobilní obraně a systému pastí. Následky byly nesmírně kruté a ve svém důsledku znamenaly záchranu Federace, protože planetární tažení zbrzdila atakijský postup nejméně o rok.

Další nevýhodou Svazu byla neúplná vybavenost jejich vojáků. Oproti bitevním skafandrům Federace měla atakijská pěchota jen lehčí ochranné vesty, schopné zadržet palbu nanejvýš z lehkých ručních zbraní a pomalé střepiny, rovněž výkon pěchotních zbraní byl nižší a senzorové vybavení mnohem chudší. Rozdíl byl z velké části způsoben tím, že Svaz svou pěchotu používal spíše jako okupační než dobyvatelskou sílu a nutností snížit nároky na dopravu velkého počtu vojáků. Významnou roli sehrála i daleko větší tělesná síla a rychlejší přirozené reflexy cemeganců, kteří byli navyklí na přitažlivost o patnáct procent vyšší než Atakijci.

V počátku pozemních bojů byli navíc Atakijci natolik překvapeni, že cemeganské pěšáky považovali za obrněnou techniku, zejména proto, že plně vybavený a pro maximální bojovou účinnost konfigurovaný bitevní skafandr dával dvěma cemegancům bojovou sílu zhruba odpovídající atakijskému lehkému tanku. Svaz nemohl na povrchu těžit ani ze své technické převahy, protože v podmínkách planetárního boje vlastně neexistovala a jakmile dokázal Cemegan za podpory Země zvládnout technologii osobních štítů tak, že je bylo možno používat bez napojení na vnější energetický zdroj, byly jejich pěchotní lasery vlastně k ničemu.

Atakijci v průběhu federálních ofenzív a především během výsadků na jimi kontrolované území nebyli sto vystavět účinnou obranu, protože za své kosmické doby se nikdy s takovou situací nesetkali. Jejich reakce tak většinou závisela na konkrétním veliteli, a velmi se lišila případ od případu. Například generál Dein'A, velící okupačním silám Netoe, když došlo během operace Recca k výsadku posil na jím dobývané planetě - ani po bezmála dvou měsících nedokázal proti třem cemeganským divizím, početně pětkrát slabším než on, planetu zajistit - prostě přihlížel tomu, jak z transportních lodí v naprostém klidu vystupují dva pluky nepřátelských vojáků a odvážejí vybavení do dosud se bránících center, protože instrukce a výcvik, kterých se mu dostalo, nezahrnovaly napadení vyloďujícího se vojska. Bojové operace zahájil teprve v době, kdy transportní lodě odletěly, a podobná situace se opakovala na Dekaře, kde v okamžiku vylodění pancéřové brigády FSC přímo v hlavním okupačním ležením došlo mezi dvousettisícovou armádou, kterou by takový útok normálně nemohl ohrozit, k obrovské panice, k níž generál La'Ase přispěl svým spěšným rozkazem k ústupu, protože neočekával výsadek přesto, že v prostoru soustavy již dvě hodiny dominovaly federální lodě. Naproti tomu plukovník, velící obraně postu Sarr 17 nedaleko kolonie Netoe (jméno tohoto velitele se nepodařilo zjistit přesně, má se za to, že to byl buď plukovní Ias', nebo Gina'Ka) uvedl své síly do pohotovosti ještě před pádem obrany na Netoe při prvních zprávách o federální ofenzívě a kladl tvrdý odpor od prvních okamžiků vylodění až do chvíle, kdy jeho velitelské stanoviště zasáhla palba křižníku Long Beach. Takové případy však byly dosti řídké.

Admiralita Země si byla od začátku vědoma toho, že její postup na počátku války bude velmi prudký, ale bude trvat jen do okamžiku, kdy se Atakijci vzpamatují a přisunou posily z jádra svého teritoria. Admirálové Fraser a Raah proto chtěli postoupit co nejdále, než se tak stane, a zajistit si dostatečně hluboké obranné pásmo na následující poziční válku, o které správně předpokládali, že přijde. Do 180-2487 byly všechny planety i základny druhé linie opět pevně v rukou Federace, která získala nad daným prostorem plnou kontrolu. Navíc předsunuté jednotky již měsíc útočily na a za první linii, zejména do okolí Dekary a jejích satelitních základen. Cílem bylo donutit zde Atakijce k soustředění zbývajících sil Koloniálního loďstva tak, aby je rozhodný úder smetl dříve, než dostane příliš velké posily. Kromě toho potřeboval admirál Fraser doplnit síly a reorganizovat loďstvo, jeho posádky byly v akci od začátku války téměř nepřetržitě a většina lodí potřebovala údržbu.

Nakonec bylo zpomalení operací využito i k celkové restrukturalizaci Flotily. Původní Flotila vlastně přestala existovat, neboť poté, co byla do její struktury oficiálně včleněna AAS, nebylo možné aplikovat dosavadní systém velení. Nové loďstvo tedy navázalo na organizačně mnohem vyspělejší pozemskou flotilu, což bylo po všech stránkách nejjednodušší. Znamenalo to ovšem, že většinu klíčových pozic museli obsadit lidé, což zejména na Hexadaru vzbuzovalo značně negativní reakce.

Fraser, povýšený k 146-2487 na admirála, si pod svým velením nyní ponechal většinu hlavních sil, soustředěných do druhé, bitevní flotily. Admirál Raah převzal velení nad kvalitnějšími loděmi původní Federace, průzkumnými silami a křižníky AAS, organizovanými ve třetí flotile. Zbylé síly, vesměs obranné a zastaralé jednotky, byly soustředěny do flotily první, mající za úkol zajišťovat zázemí. Této flotile velel hexadarský admirál Nhearas, kterého tímto krokem Admiralita účinně vyřadila aktivní účasti na bojových operacích - což se projevilo v celkovém zvýšení efektivity loďstva.

S takto reorganizovanou Flotilou zahájil admirál Fraser další postup, tentokrát proti první obranné linii. Z toho, co bylo známo o psychice Atakijců, se předpokládalo, že budou dosud dobyté území zuřivě bránit, i když to vojenské stránce bude nerozumné. Proto chtěli oba velitelé čelních sil vytvořit zdání silného úderu na několika konkrétních místech, čímž by rozdělili atakijské síly, a pak nasadit proti těmto uskupením většinu obou flotil.

Tento plán vyšel jen do určité míry. Admirál 'Sercc měl vlastní plány, hodlal nepřátelský úder zastavit a sám zahájit útok. Pohyby jeho sil ovšem nezůstaly Federaci utajeny, proto se admirál Raah rozhodl zaútočit dříve, než bude nepřítel zcela připraven a především než úplně soustředí síly. Sám měl v tu chvíli k dispozici dvě bitevní lodě třídy Queen Elizabeth (F.S.S. Valiant BSS 13 a F.S.S. Revenge BSS 14 - 5. bitevní divize), 6 křižníků třídy Long Beach včetně admirálovy vlajkové lodi F.S.S. Exeter CAS 31, 4 lodí třídy Victory ( z nichž dvě, Victory a Pobieda, patřily k lodím původně prodaným Federaci) a 13 destroyerů třídy Haagir, z nichž 6 bylo již vylepšeno pozemskými technologiemi. Na poslední chvíli k němu bylo převeleno sedm lehkých křižníků tříd Capital a River. S takovou, až donedávna pro něj nepředstavitelně silnou flotilou, zahájil úder na Dekaru.

Dne 196-2487 měl atakijský velitel admirál As'Ika v Dekaře k dispozici dvě bitevní lodi, tři bitevní a osm těžkých a lehkých křižníků. Průzkumná loď, jíž admirál Raah vyslal prověřit toto postavení, však chybně vyhodnotila bitevní křižníky jako těžké. Admirál proto předpokládal, že se může odvážit čelního střetnutí. Samozřejmě se nehodlal drát vpřed bez ohledu na následky, a proto navedl své síly na vektor, který by jim umožnil odpoutat se ze střetnutí, zejména proto, že se Atakijci drželi na oběžné dráze a nepokusili se nasadit přepadový kurs.

Střet byl poměrně dlouhý, přestože Federace rozpoznala pravý stav sil nepřítele dostatečně včas. Admirál Raah se přesto, že měl celkově menší síly, se rozhodl pro boj. Patrně důvěřoval vyšší bojové morálce svých podřízených, řízeným střelám, jejichž mohutné salvy hned na počátku bitvy vyřadily čtyři křižníky včetně jednoho bitevního, a především taktické převaze v boji na kratší vzdálenost, kdy do obrany zatlačení Atakijci nebudou vědět, co mají dělat.

Bohužel pro něj admirál As'Ika byl na atakijské straně jednou z velkých hvězd flotily, proslulou svým neortodoxním přístupem. Po těžkých zraněních, která utrpěl na palubě své lodi během operace Recca, se nyní opět vracel do akce a vrchní velitel koloniálních sil si jej vybral pro provedení protiútoku proti pozemským silám. Těžko říci, zda šlo skutečně o vhodného důstojníka. Faktem zůstává, že tento talentovaný admirál dokázal přes ztráty z raketového úderu udržet své lodě pohromadě a zahájil na maximální dostřel soustředěnou palbu, přičemž hned v první fázi dokázal těžce poškodit F.S.S. Exeter. Loď dostala plný zásah z bitevního křižníku Ka'NT, který ji připravil o štíty, a než mohla velitel lodi kapitán Bocceliová dát rozkaz ke změně kursu, aby nepříteli znemožnila zaměření, zahájily palbu dva nepoškozené těžké křižníky a bezbrannou loď doslova rozstřílely na kusy i s celou její posádkou včetně admirála Raaha.

Zbylé federální lodě se pustily do urputného boje zblízka. Po zničení vlajkové lodi převzal velení kontraadmirál Chris Tonga na F.S.S. Valiant, nařídil změnu kursu, aby odklonil svou eskadru od nepřítele a zkrátil o něco dobu střetu. Zároveň nařídil soustředit palbu na bitevní lodě Atakijců, kdy polovina přeživších lodí jeho svazu (kromě Exeteru byly ztraceny ještě tři destroyery a dva těžké křižníky měly podstatné škody, které redukovaly jejich bojeschopnost) koordinovala palbu podle Valiant na bitevní loď An'Kana třídy D'Q, zatímco Revenge a její doprovod se soustředily na mohutnější loď dosud neznámé třídy. Byla jí Tt'A třídy AT, první bitevní loď Hlavních sil, vyslaná do prostoru války jako posila Koloniálního loďstva, a vlajková loď admirála As'Ika. Ten, protože věděl, že již nedokáže odpoutávajícího se protivníka dostihnout, palbu rovněž soustředil, přičemž většina jeho sil se zaměřila na Valiant a jeho vlajková loď a dva lehké křižníky na Revenge. Federální vlajková loď měla štěstí, její systémy elektronického boje a clona lehkých lodí, stejně jako nízká sehranost atakijských lodí způsobily, že dostala jen několik zásahů, které ani nepronikly štítem. Revenge však byla ve zcela jiné situaci. Tt'A měla nejméně o patnáct procent vyšší palebnou sílu a federální bitevní loď již dostala několik zásahů. Úhybné manévry sice vykonaly své, avšak nakonec se atakijské lodi podařilo nyní již odlétající plavidlo zaměřit a několik posledních salv Revenge těžce poškodilo. Ani Tt'A však nevyvázla bez škod, jeden z výstřelů patrně z F.S.S. Pobieda pronikl obranou a zasáhl motorovou sekci, kde způsobil rozsáhlé škody.

Poté, co unikly z dosahu nepřátel, zamířily federální lodě ven ze soustavy a admirál Tonga informoval velení druhé flotily o výsledku operace. Přesto, že materiální ztráty nebyly tak zlé, smrt admirála Raaha byla těžkou ranou Federaci, a to v době, kdy se zdálo, že je konec války na dosah. Přesto, že admirál Fraser za další dva dny úderem vedeným zbytkem svých sil flotilu blokující Dekaru zničil nebo zahnal (atakijci ztratili bitevní loď Tt'A, která měla poškozený pohon, i s velícím admirálem, a bitevní křižník Ka'NT, který se ji pokusil bránit, potkal stejný osud) a kolonii samotnou následným výsadkem osvobodil, uvážlivější velitelé ve Federaci pochopili, že i přes mohutné navýšení bojové síly bude mít válka ještě dlouhé trvání.

Přes ztrátami v posledních bitvách federální síly stále postupovaly, i když nyní již ne natolik razantně jako zpočátku. Hlavním cílem bylo nyní dokončit osvobozování okupovaných kolonií a konsolidovat obranu na linii základen, které budou zásobovat loďstvo ve výpadech do prostoru protivníka. Zázemí dosud získaných systémů, přestože jej Atakijci již nějaký čas upravovali, neumožňovalo v drtivé většině podporu rozsáhlé moderní flotily velkých plavidel, a zásobovací trasy se tak neúměrně prodloužily. To jednak zvyšovalo zranitelnost týlového zabezpečení, jednak zdržovalo operace, protože potřebný materiál nebyl k dispozici dostatečně rychle.

Admirál Fraser se proto se svými silami soustředil na dokončení osvobozovacích operací, i když nijak nepominul ani útočné akce, jak to udělali před ním Atakijci. Většinou proto nechával své křižníky jednat samostatně, napadat nepřátelská postavení v Plejádách a útočit na zásobovací trasy. Protože těmto lodím často veleli veteráni z operace Recca, nebo lidští velitelé podobného ražení, dokázali i s malým počtem plavidel způsobovat zmatek v týlu nepřítele a zdržovat jeho zásobovací konvoje, přestože počty skutečně zničených nepřátelských lodí nebyly nijak velké. Podstatné bylo, že tyto akce získávaly tolik potřebný čas.

Admirál 'Sercc se snažil omezit účinky křižníkových nájezdů, avšak jeho podřízení kapitáni jen těžko hledali cestu, jak se federální taktice postavit. Flotila málokdy přijímala boj, časté bylo pouze odpálení řízených střel při vysoké rychlosti proti nákladním lodím a stažení se. Pokusy o zastavení protivníka vysunutím obrany konvojů do větší vzdálenosti měly za následek, že slupka eskortních plavidel byla natolik řídká, že se skrz ni mohli odvážní federální velitelé - a takových byla většina - dostat po balistickém kursu, aniž by byli zpozorováni, a napáchat daleko větší škody.

Druhou cestou, jíž se atakijci snažili o zastavení Federace, byla ofenzíva. Admirál 'Sercc se snažil přejít do protiútoku, ovšem neměl k dispozici dostatek bitevních lodí, proto musel nasadit bitevní křižníky. Přestože nedokázaly vesměs způsobit příliš rozsáhlé škody, neboť se jejich velitelé obávali zaútočit v přítomnosti nepřátelských bitevních lodí, nakonec bylo získáno poměrně významné vítězství v bitvě u nedávno osvobozené kolonie Matera. Dne 202-2487 na ni zaútočily dva bitevní křižníky admirála Lat'Na, podporované pěti křižníky těžkými. Obranu tvořily dvě starší bitevní lodě třídy Ragnarog. Jejich velitel kapitán Joshua Peers se dopustil té chyby, že umožnil atakijcům přiblížit se na efektivní dostřel a rychlopalné atakijské lasery nadělaly jeho lodím těžké škody. Protože obě plavidla nebyla schopna opustit bojovou oblast vlastní silou a bylo nemožné je dopravit k opravám jiným způsobem, byla přeživší posádka evakuována a lodě zničeny.

Údery na nepřítele však byly spíše výjimečné, protože 'Sercc potřeboval každé plavidlo k obraně zázemí. Trvalo téměř tři měsíce, než byl tento stav alespoň částečně zlomen. Zhruba od 250-2487 zavedli Atakijci novou konvojovou taktiku, spočívající ve vysílání extrémně mohutných konvojů místo dosavadních menších, což umožnilo výrazně posílit jejich eskorty jak v absolutních, tak v relativních počtech. Protože se stále ještě nepodařilo plně nahradit ztráty z operace Recca, a v žádném případě nikdo nechtěl riskovat opakování takové pohromy, snažil se admirál 'Sercc chránit svá zásobovací plavidla za každou cenu, i když to znamenalo výrazné stažení do obrany. Jeho možnosti totiž silně limitoval nedostatek eskortních plavidel, zejména křižníků. V poměru k celkové tonáži loďstva jich měl asi poloviční množství oproti Federaci, což muselo zákonitě vyústit v nutnost nasazovat hlavní jednotky tam, kde by jinak operovaly tyto lehčí a mobilnější lodě.

Přestože navýšení eskort znamenalo značné omezení ztrát nájezdy samostatných lodí nebo jejich malých skupin, byl si atakijský velitel vědom, jaký potenciálně nebezpečný krok učinil. Sám neměl dostatek plavidel na to, aby napadal dopravu nepřítele ve velkém stylu, občasné útoky toho mála kapitánů, schopných si v takových situacích efektivně poradit, nemohly zázemí Flotily výrazněji narušit, a proto očekával, že dříve nebo později se protivník pokusí napadnout jeho konvoje plnou silou své flotily. Proto vždy, když byl plánován přílet zásobovací flotily, vysílal silný průzkum a držel v pohotovosti prakticky celou svou flotilu, aby mohl adekvátně reagovat.

Jeho obavy byly zcela na místě. Admirál Fraser si byl vědom výhody, kterou mu aktivnější vedení války poskytuje, a hodlal co nejúčinněji narušovat protivníkovy operace. Pokud by se mu při té příležitosti podařilo vnutit atakijcům nevýhodné střetnutí, byl samozřejmě připraven naplno bojovat. Změna systému konvojů mu k tomu dala možnost, kterou nemohl nevyužít. Okamžitě pověřil kontraadmirály Heinse Zaubera a Daagh Haafa napadením nepřátelských sil.

O bývalém vanoscinském kapitánu Daagh Haafovi již byla řeč v souvislosti s operací Recca. Jeho bezprostřední nadřízený v této operaci, kontraadmirál Zauber, byl podobného ražení, ofenzivně laděný tip velitele s výraznými vůdčími schopnostmi a odvahou riskovat. Oba však vždy podstupovali pouze rozumná rizika, takže síly pod jejich velením patřily mezi nejefektivnější bojové jednotky vůbec.

Nyní se tito dva velitelé chystali k provedení rozsáhlé operace, která mohla znamenat další těžké ztráty na straně nepřítele, přestože v ní byla obsažena značná rizika. Podle toho, co bylo známo, již Atakijci nevysílali najednou více než jeden konvoj, což jim nesmírně usnadňovalo jeho ochranu a případný zásah těžkými silami proti útočníkovi. Proto se oba velitelé rozhodli rozdělit své síly: Admirál Zauber se svou druhou bitevní divizí, tvořenou F.S.S. Temeraine BSS 07 (vlajková loď) a F.S.S. Lion BSS 08 si ponechal tři z dvanácti přidělených křižníků (šest z nich byla třída Long Beach nebo její cemeganská varianta Dreadnought) a starší federální destroyery, zbytek lodí přidělil admirálu Haafovi, který měl rovněž dvě bitevní lodě (F.S.S. Warspirit BSS 16 (vlajková loď) patřila do moderní třídy Queen Elizabeth, starší F.S.S. Conqueror BSS 09 byla typ Temeraine), křižníky F.S.S. Long Beach CAS 26, F.S.S. Enterprise CAS 27, F.S.S. Aurora CAS 30, nový F.S.S. Dreadnought CAS 34 - všechny třídy Long Beach nebo v případě Dreadnoughtu její cemeganské varianty - F.S.S. Niké CAS 24 třídy Victory a čtyři lehké křižníky. S těmito silami chtěli napadnout konvoj, o němž věděli, že směřuje k jedné z hlavních atakijských základen za Dekarou. Vlastní útok měl provést admirál Zauber, síly admirála Haafa měly čekat, až dorazí atakijské posily, a vpadnout jim do zad. Cílem operace byly ve skutečnosti nepřátelské válečné lodě, útok na konvoj byla pouze zástěrka, která je měla vylákat ke střetu.

K prvnímu střetnutí došlo těsně poté, co konvoj opustil dne 271-2487 základnu u Cenatiru, kde vyloďoval část vezených pozemních jednotek k posílení obrany tohoto důležitého uzlu. Křižníky admirála Zaubera zaútočily v hyperprostoru řízenými střelami, zasáhly dva křižníky doprovodu a přinutily tak celý konvoj přejít pod rychlost světla. Hlavní admirálovy síly dorazily vzápětí a vrhly se na nepřítele, disponujícího jednou bitevní lodí, dvěma bitevními a čtyřmi lehkými křižníky. Palebná převaha byla jednoznačně na straně Federace, čehož admirál hodlal maximálně využít. Věděl totiž, že má na boj jen omezený čas, neboť jeho průzkum jej informoval, že zhruba ve vzdálenosti dvou světelných let za konvojem letí hlavní síly Koloniálního loďstva a dorazí během tři čtvrtě hodiny. Odvážným manévrem se mu podařilo oddělit doprovodné lodě od konvoje, čehož využily admirálovy destroyery a způsobily mezi dopravními loděmi děsivou spoušť. Admirálovy hlavní lodě mezitím zahnaly na útěk poškozený bitevní křižník Re'St, zničily dva lehké křižníky a poškodily i bitevní loď 'HanQ za cenu ztráty F.S.S. Vítězství CAS 17. Než však mohl poškozenou bitevní loď dorazit, objevily se atakijské posily. Admirál Lat'Na, velící konvoji, byl průzkumem uvědoměn o přítomnosti silného federálního svazu (zpozoroval jednotky admirála Haafa), a vyslal proto pět svých bitevních křižníků konvoji na pomoc. Nevědomky tak zhruba polovinu jeho lodí zachránil, protože admirál Zauber se ihned začal stahovat k admirálu Haafovi, jehož neprodleně přivolal na pomoc. Atakijci jej pronásledovali, což se ukázalo jako hrubá chyba ve chvíli, kdy se oba federální svazy spojily a vrhly se znovu do útoku. Následoval divoký střet, při němž byly na federální straně zničeny křižníky F.S.S. Independance CAS 29 a F.S.S. Aurora třídy Long Beach, pět destroyerů a bitevní loď F.S.S. Conqueror byla těžce poškozena, takže musela k opravám do doků na Veze. Za tuto cenu však bylo všech pět atakijských bitevních křižníků zcela zničeno. Kromě toho ztratili Atakijci 22 z 45 lodí konvoje.

Pohroma, jakou byla porážka u Cenatiru, nemohla zůstat bez odezvy. Protože Koloniálnímu loďstvu zbyly z těžkých jednotek v akceschopném stavu pouze čtyři bitevní lodě, bylo naprosto jasné, že musí zasáhnout Hlavní síly. Atakijci však předvedli, jak nepružný systém ve skutečnosti jejich velení představuje, protože trvalo tři měsíce, než byly učiněny odpovídající kroky. Mezitím byl odvolán admirál 'Sercc. K jeho jednání je vskutku možné mít vážné výhrady, avšak stejně jako mnozí jiní se stal pouze další, tentokrát politickou, obětí atakijské nepřipravenosti na válku s rovnocenným soupeřem. Na jeho místo přišel admirál Sa'Risa, mezi Atakijci považován za osobu značně nekonvenční. Jeho jmenování bylo výrazem zmatku a zděšení v hlavním štábu, který stále ještě nedokázal správně reagovat na nesmírně pružnou taktiku a strategii nepřítele a hledal tak jakékoliv cesty k nápravě situace.

Naštěstí pro Federaci byla Sa'Risova nekonvenčnost doprovázena velmi obtížnou cestou na vrchol, což sebou neslo snahu prokázat, že jeho teze jsou pravdivé. V rámci atakijského přístupu k řešení problému to znamenalo nutnost striktního dodržování admirálových pokynů podřízenými veliteli, místo volnějšího jednání, které jim dovoloval jeho předchůdce a na které si již začínali zvykat a využívat ho, což vedlo přes časté chyby k nárůstu efektivity vedení akcí. Poválečné vyšetřování zjistilo, že admirál Sa'Risa hodnotil koloniální velitele jako neukázněné a porušující subordinaci a rozkazy do takové míry, že podlamují akceschopnost loďstva a způsobují drtivé porážky. Jeho hodnocení bitvy u Cenatiru hovoří za vše: kdyby velící admirál poslechl instrukce nadřízeného a napadl nepřítele soustředěnými silami, měl by navíc tři bitevní lodě a šest křižníků, což by mu dávalo značnou převahu. Přehlédl přitom, že proti silám, o nichž admirál Lat'Na věděl, bylo pět bitevních křižníků dostačující síla, nehledě na to, že by měly, díky své rychlosti, být schopny vyhnout se střetu se silnějším protivníkem, což byla věc, o níž admirál očekával, že udělají.

Velký zájem vzbudilo v novém veliteli časté používání lehkých jednotek Federací, stejně jako použití řízených střel. Obrana proti nim byla jeho štábem chybně vyhodnocena jako základní priorita v následujících bitvách. To vedlo k rozhodnutí zavést lehčí lodě, vyzbrojené po vzoru zajatých federálních destroyerů z první části války extrémně silnými zbraněmi, vysoce manévrovatelných a se značnou kapacitou bodové obrany. Tyto fregaty se již v několika experimentálních prototypech stavěly, avšak teprve nyní jim začala být věnována pozornost, jakou si podle admirála zasloužily. Navýšení výstavby způsobilo zpomalení oprav poškozených lodí a ještě více ztížilo náhrady ztracené přepravní tonáže, tyto kazy však byly přehlédnuty.

Z hlediska dalšího vývoje války byly důležitější posily, které admirál přivedl na bojiště. Jednalo se o dvě bitevní lodi třídy AT, jeden bitevní křižník a třicet pět podpůrných lodí, což na první pohled nebyly nijak úctyhodné síly, umožnily však znovu přejít do ofenzívy. Admirál jednal rychle a už dva týdny po převzetí velení, dne 319-2487, vedl loďstvo proti nově budované předsunuté základně v oblasti Plejád, z níž chtěl admirál Fraser zahájit příští rok další vlnu úderů. Útok byl samozřejmě úspěšný, síly Flotily, čítající tři těžké křižníky a pět destroyerů se nijak nepokoušely lavinu čtyř bitevních lodí a doprovodu zastavit. Stejným způsobem dobyl v následujícím šesti týdnech další předsunutá postavení Federace, zničil dva starší křižníky a jednu loď třídy Long Beach. Sám ztratil jediný lehký křižník, když ho zaskočily federální destroyery v hyperprostoru. Zdálo se, že iniciativa je opět pevně v jeho rukou.

Pravda byla trochu jiná. Síly admirála Frasera odpočívaly, prováděly nutnou údržbu a chystaly se k dalším bojům. Koncem roku byl již admirál připraven znovu udeřit na oslabeného protivníka. Měl k dispozici tři starší bitevní lodě třídy Temeraine, pět moderních plavidel typu Queen Elizabeth, deset těžkých a dvacet lehkých křižníků. Opravy deváté bitevní lodi, F.S.S. Conqueror, se urychleně dokončovaly. Admirál již věděl, že Koloniální loďstvo dostalo posily, a proto chtěl zaútočit dříve, než dorazí další, o nichž nepochyboval, že musí být na cestě. Admiralita se konečně dostala k relevantním údajům o síle nepřítele a měla nyní přehled i o takticko-technických možnostech celé atakijské flotily, takže bylo všeobecně jasné, že není možné připustit přímý boj s Hlavními silami, které disponovaly dohromady čtyřiceti hlavními loděmi, z toho dvaceti bitevními (stav na počátku roku 2488, posily Koloniálnímu loďstvu jsou ještě počítány zde). Jedinou možnou variantou bylo ničit nepřátelské síly postupně.

Proto v odpověď na neustálé atakijské útoky na předsunuté pozice, které byly admirálovi trnem v oku - není pravdou, že způsobily velké materiální ztráty, jen pozvedly vadnoucí morálku nepřítele - zahájil vlastní ofenzívu ve snaze vnutit protivníkovi boj za podmínek, kdy bude mít na své straně převahu. Bohužel období dvou měsíců nečinnosti po bitvě u Cenatiru umožnilo admirálu Sa'Risovi shromáždit dostatek mateirálu k dalšímu tažení, což dovolilo omezit zranitelné konvoje a soustředit se na útok.

Admirál Fraser se rozhodl uplatnit podobnou taktiku jako nepřítel, byl však ve volbě cílů daleko vybíravější. Jako první pocítila dne 345-2487 nápor základna Cenatir, kam jeho lodě vpadly zcela bez varování, při vysoké rychlosti vypustily řízené střely, jimiž zničily dvě třetiny orbitálních zařízení a začaly se stahovat. Tři z dvanácti lodí přítomných tou dobou na základně je přesto dokázaly napadnout, ale i když šlo o hýčkané fregaty atakijského velitele, proti čtyřem moderním bitevním lodím neměly šanci se prosadit. Admirál se bez zbytečného zdržování přesunul s celou flotilou ke kolonii Sergon 7, což byla původně cemeganská planeta obsazená hned v počátcích války. Za použití stejné taktiky zničil část zdejších obranných systémů a infrastruktury, navrch k tomu dva lehké křižníky a další poškodil, když se pokusily o protiútok.

Atakijský velitel reagoval velmi rychle. Už 351-2487 se svými těžkými loděmi se vrhl na další nově budovaný obranný post, jemuž, pokud byly zprávy jeho průzkumu správné, věnuje Federace velkou pozornost. Při několika příležitostech byl v systému Trankard zpozorován velký počet dopravních lodí včetně několika obřích trajektů, což byly původní pozemské velkokapacitní dopravní lodě pro vnitřní dopravu. Z těchto zpráv admirál usoudil, že jde o základnu značné důležitosti, a zahájil útok. Tím sklapla past, jíž připravoval komodor Valerian, jeden z nejlepších velitelů křižníkových svazů celé války, již několik týdnů.

Základna sama byla velmi malá, posádku tvořilo méně než sto dobrovolníků, byla však vybavena děsivou palebnou kapacitou. Komodor velmi dobře zhodnotil dosavadní atakijské útoky a připravil jim nanejvýš vřelé přivítání, kdy proti třem nalétávajícím bitevním lodím včetně vlajkové Ain'T třídy AT vypálily dálkově ovládané orbitální platformy děsivou salvu 800 řízených střel, který se Atakijci neměli jak vyhnout. Z následného holocaustu dokázaly uniknout pouze dvě bitevní lodi včetně admirálova vlajkového plavidla, a obě přitom byly těžce poškozeny. Třetí bitevní loď a všech sedm doprovodných plavidel včetně čtyř fregat bylo dokonale zničeno, i když podle neúplných záznamů právě fregaty díky mohutné bodové obraně zachránily alespoň dvě lodě. Do bezpečí se však dostala pouze Ain'T, její sesterské plavidlo podlehlo druhý den základnou přivolaným křižníkům.

Situace byla pro admirála Sa'Risu značně nepříznivá. Jeho síly byly redukovány na čtyři bitevní lodě a jeden bitevní křižník, což v žádném případě nemohlo čelit silám Flotily, odhadovaným na nejméně dvojnásobek tohoto počtu. Proto požadoval od vrchního velení urychlené vyslání Hlavních sil.

K tomuto kroku se Svaz odhodlal až po dlouhých dvou měsících, zatímco admirál Fraser intenzivně pročesával atakijci kontrolovanou oblast a hledal zbytky Koloniální flotily. Během svých nájezdů těžce poškodil namáhavě budovanou infrastrukturu, způsobil škody za několik desítek miliard atakijských ass'hai (zhruba patnáct miliard federálních kreditů, asi 13% státního příjmu Svazu té doby) a zničil dalších 5 křižníků. Unikající nepřátelskou flotilu však nedokázal přes usilovnou snahu nalézt a přinutit k boji.

Situace se změnila dne 74-2488. Toho dne dostal admirál hlášení o silném uskupení nepřátelských lodí, mířících z hlouby Plejád ke kolonii Dekara. Podle neúplného hlášení průzkumníka čítalo toto loďstvo ne méně než osm bitevních lodí, šest bitevních křižníků, nejméně třicet lehčích plavidel a desítky podpůrných lodí. Podle odhadů mohla tato plavidla dorazit k Dekaře během jednoho týdne, což vyvolalo poplach. Admirál Fraser měl sice k dispozici většinu svých sil a na Dekaře se vysokou rychlostí budovaly pozemní a orbitální základny pro řízené střely, byla jich však dohotovena jen velmi malá část. Navíc dvě z Fraserových moderních bitevních lodí procházely rozsáhlými opravami po poškozeních v minulých bojích a zbylé měly rovněž problémy s údržbou. Přesto se admirál rozhodl k riskantnímu kroku, rozdělil své jednotky a část z nich, rychlá moderní plavidla třídy Queen Elizabeth vyslal k dalšímu nájezdu, zatímco starší lodě třídy Temeraine pod vedením admirála Zaubera nechal bránit Dekaru. Doufal, že se mu rozhodným útokem podaří přimět část atakijských sil pronásledovat jej, čímž otupí úder na Dekaru a dá tak admirálu Zauberovi lepší šance, zatímco sám se střetu bude vyhýbat.

Admirál Sa'Risa se na poslední chvíli skutečně nechal zlákat, a tak k Dekaře dorazilo dne 80-2488 jen pět bitevních lodí a tři bitevní křižníky, doprovázené deseti křižníky těžkými a deseti fregatami. Jedna bitevní loď a dvě fregaty se navíc zpočátku boje neúčastnily, protože zajišťovaly krytí třiceti dvou dopravních lodí, vezoucích pozemní vojska.

Boj zahájily dalekonosné baterie kolonie, jejich palba však nebyla dostatečně hustá a velkou část salvy 220 střel se atakijcům podařilo neutralizovat. Přesto byl jeden z bitevních křižníků poškozen a jeden těžký křižník zničen, bitevní lodě však nedoznaly významnějšího poškození.

Následný urputný útok Atakijců, snažících se početně slabší obránce zatlačit na atmosféru a zničit, způsobil zmatek a rozpad sestav. Admirál Zauber neměl jinou možnost než přijmout boj, přestože se pokusil zmírnit nevýhodné podmínky a vybojovat bitvu dál od planety, aby mohl volně manévrovat. Jeho snaha měla jen částečný úspěch a přispěla svým dílem ke vzniklému zmatku. Hned v první fázi střetnutí byla vyřazena jedna ze Zauberových bitevních lodí, nově opravená F.S.S. Thunderer BSS 10, která jako první odpadla od sestavy a byla okamžitě napadena bitevní lodí Tin'Q třídy AT. Zauberovy doprovodné křižníky mezitím napadly a rozprášily atakijské fregaty a pokusily se obchvátit nepřátelskou sestavu, přičemž se zapletly do boje s bitevní lodí Q'Dan. Přes ztrátu dvou z nich, F.S.S. Enterprise a F.S.S. London CLS 06, se podařilo Q'Dan způsobit rozsáhlé škody, takže bitevní loď byla nucena ustoupit.

Mezitím pokračoval zuřivý boj z bezprostřední blízkosti mezi hlavními silami obou flotil. Tin'Q, poté, co způsobila těžké škody Thundereru, napadla F.S.S. Lion BSS 08. Její velitel však odvedl lepší práci než kapitán Thundereru, včas přilétající loď zpozoroval a odpálil proti ní řízené střely. Atakijská loď dokázala tři rakety zničit, čtvrtá ji zasáhla a oslabila štít. Následovala zuřivá přestřelka, kdy Lion podpořil lehký křižník F.S.S. Praha CLS 09. Přesto byla převaha stále na straně atakijského plavidla. Obě lodi se nacházely na sbíhavém kursu a ani jeden z velitelů se neodvážil odklonit, aby zmenšil cíl, protože se nacházeli příliš blízko na to, aby takový manévr měl význam a odklonění části hlavních baterií by naopak dalo nepříteli výhodu. Po dvou minutách soustředěné palby selhal Lionu štít, loď však pokračovala v boji a podařilo se jí ze dvou nepoškozených sil odpálit poslední střely, které si našly cestu atakijskou obranou a zaznamenaly plný zásah. Bitevní loď to sice nezachránilo, zásah těsně následující po selhání štítu způsobil explozi reaktoru, avšak poškozená Tin'Q byla střelami rovněž zcela zničena. Praha doznala jen lehčích škod.

Během třinácti minut po začátku boje tak byl federální admirál připraven o polovinu svých bitevních lodí a některé jeho křižníky utrpěly škody, které je vyřadily z dalších akcí. Atakijci však měli také ztráty a jejich jednotky operovaly zcela nezávisle, což vedlo ke srážce bitevního křižníku s fregatou. Těžší loď sice přežila, ne však její štíty, což z ní učinilo snadnou kořist pro F.S.S. Dreadnought, nacházející se poblíž.

Nicméně převaha na straně Atakijců byla příliš velká a čtyři jejich přeživší hlavní jednotky měly proti sobě pouze dva protivníky. Lodě Na'Ka a vlajková 'IT se nezávisle na sobě zaměřily na vlajkovou loď admirála Zaubera, která neměla, přes podporu zbývajících křižníků, příliš vyhlídky, neboť se nacházela mezi nepřátelskými loděmi. Zoufalý nájezd lehkých křižníků vedených F.S.S. Mauna Kea CLS 15 sice zahnal větší 'IT třídy AT, avšak ne předtím, než způsobila federálnímu plavidlu těžké škody. Admirál Zauber se sice pokusil za soustavného boje s Na'Ka opustit boj, to se mu však již nepodařilo. F.S.S. Temeraine BSS 07 explodovala i s celou posádkou v 17:31, přesně 35 minut po začátku boje, při pokusu taranovat atakijskou bitevní loď. Ta vyvázla s těžkými škodami, podařilo se jí však odpoutat a nakonec dosáhnout mateřských planet. Její opravy však trvaly příliš dlouho na to, aby její další nasazení mohlo něco změnit.

Poslední federální bitevník, F.S.S. Conqueror BSS 09, se od začátku boje zaměřil na likvidaci doprovodných plavidel atakijců. Kapitán Reynaldsová, velící Conqueroru, dokázala úspěšným manévrováním vtáhnout do boje postupně všech pět eskortujícíh těžkých křižníků a buď je zničit, nebo těžce poškodit a tím vyřadit z dalších operací. Nakonec, v době, kdy již ostatní federální těžké lodě byly zničeny nebo opuštěny posádkou, se na Conqueror soustředil útok posledních nepoškozených těžkých jednotek atakijců. Náporu trojnásobně větší palebné síly nemohla bitevní loď vzdorovat dlouho, její štíty vysadily během třiceti pěti vteřin, i tato krátká doba však stačila ke zničení bitevního křižníku Wa'Sar.

Boj u planety utichl v 17:43. Na orbitě nebo v její blízkosti se nacházely pouze atakijské lodě, všechny těžce poškozené. Bitevní loď 'IT, vlajkové plavidlo admirála 'Nerga, měla nejlehčí škody, přesto však vyžadovala opravu v docích. Kromě ní byly v akceschopném stavu pouze další bitevní loď A'Sta, bitevní křižník Se'Mekch a dva lehké křižníky. Bitevní lodě Q'Dan a Na'Ka byly na pomalé cestě domů spolu se dvěma dalšími křižníky.

Další pohroma přišla pro Atakijce o dvě minuty později, kdy federální křižníky pod velením komodora Valeriana na F.S.S. Cossa Nostra CAS 37 napadly spolu s dalšími třemi těžkými a sedmi lehkými křižníky, které bitvu přežily, výsadkové lodě a všechny do jedné je zničily.

Konečná bilance dosud nejkrvavějšího střetnutí byla děsivá: z posádek federálních bitevních lodí přežilo 200 osob, čtyři zničené křižníky znamenaly další stovky mrtvých. Atakijci ztratili na válečných lodích devět tisíc tři sta mužů a tři sta tisíc vojáků na dopravních plavidlech. Za tuto cenu byla kolonie Dekara ubráněna a posily, které mělo koloniální loďstvo dostat, z velké části eliminovány. Federální ztráty však byly vážnější, protože čtyři zničené bitevní lodě nebylo možné v dohledné době nahradit. Otázka, zda Federace přežije do následující rok, tak zůstávala nevyřešena.