Síly obou válčících stran dne 81-2488 byly následující: Flotila disponovala celkem osmi moderními bitevními loděmi včetně právě dokončované F.S.S. Renown BSS 17 a dvěma staršími plavidly třídy Earthstar, dále měla dosud dvacet těžkých a dvacet osm lehkých křižníků (počítány pouze lodě vhodné pro službu v první linii). V brzké době měl admirál Fraser získat další síly, především těžké raketonosné lodě třídy Hexadar. Výstavbu flotily se dařilo držet na vyrovnané úrovni a kvalita lodí výrazně stoupala, například křižníky modifikované třídy Long Beach byly prakticky rovnocenné svým atakijským protějškům v palebné síle a byly rychlejší jak v běžném prostoru, tak v hyperrežimu.

Koloniální loďstvo čítalo po třetí bitvě u Dekary devět bitevních lodí, čtyři bitevní křižníky, devatenáct dalších křižníků, vesměs lehkých, a dvacet jednu fregatu. Opět se mu nedostávalo podpůrných lodí a aby byla situace ještě horší, čtyři z jeho bitevních lodí byly nedosažitelné, pomalu se vlekly na domácí základny k opravám. Ovšem pouze třem z nich se podařilo jich dosáhnout, protože loď Q'Dan napadly dva dny letu od Dekary křižníky nově povýšeného kontraadmirála Valeriana a nedaly jí šanci na únik.

Přesto nebyla situace Federace nijak dobrá. Flotila podala od vstupu Země do války neuvěřitelný výkon, dobyla zpět většinu okupovaných planet a značně redukovala nepřátelské loďstvo, ovšem za cenu těžkých ztrát a ekonomického vyčerpání. Poslední faktor byl velmi důležitý, protože se již vědělo, že Svaz disponuje několikanásobně vyšším počtem průmyslově plně rozvinutých světů než Federace. Atakijci nebyli sice ani zdaleka připravení na totální válku a s tím spjatá omezení civilního sektoru, do kteréžto fáze již Federace dávno vstoupila, avšak při prostém porovnání HDP obou stran se to nemuselo zdát nutné. Svaz ovšem musel vydržovat poměrně velké síly na některých okupovaných planetách, kde stále doutnalo hnutí odporu proti jeho nadvládě, a další obrovské částky vydával na nahrazení dopravních plavidel, bez jejichž podpory byla podle admirálů další ofenzíva nemožná. Přesné sumy nejsou známy, detailní zkoumání však s vysokou pravděpodobností ukazují, že na plné obrátky pracující válečná ekonomika Federace měla v absolutních částkách na financování flotily navrch.

Tato převaha se ovšem nemohla projevit ihned, protože Federace investovala značné sumy do technologického rozvoje, aby omezila, popřípadě zvrátila technickou převahu Svazu. O pokrocích v běžně používaných systémech již byla řeč, tato zlepšení však byla Admiralitou považována spíše za vedlejší směr. Hlavní oblasti, na něž se soustředil zájem výzkumných center, se nacházely jinde.

Již od objevu hypervlnového záření cemeganci v roce 2469 se mnoho vědců zamýšlelo nad jeho využitím pro pohon kosmických lodí, zpočátku pouze při nadsvětelných rychlostech. Teoretické možnosti byly značné, ovšem energetické nároky zrovna tak. První hypervlnový motor byl sice úspěšně vyzkoušen již v roce 2482, měl však tak vysokou spotřebu energie, že loď o 20.000 tunách měla i při plném využití nosnosti ve prospěch paliva a reaktorů nezávislost plavby méně než týden. Získání technologií katalytické studené fúze od Země v roce 2486 sice znamenalo pokrok, zatím však ne dostatečný pro operační využití na válečných lodích.

Země sama měla rovněž své želízko v ohni. Tentokrát šlo o využití umělé gravitace, konkrétně o snahu zrekonstruovat silová pole, používaná jako štít Republikou Mars. Protože se nedochoval žádný funkční exemplář, známá data byla příliš neúplná a navíc neexistovaly teorie vysvětlující schopnosti a vlastnosti takového štítu, byl výzkum ještě pomalejší než v případě hypervlnového motoru. Průlom znamenala až teorie extrémně zakřivených polí hexadarského fyzika Rwaxarny Tranwa z roku 2487, která konečně osvětlila, co by se mělo při tvorbě gravitačního štítu dít.

Posledním pro válku významným projektem byl společný vanoscinsko-cemeganský projekt iontových děl. Federace již od prvních kontaktů věděla, že Atakijci mají štíty o takové síle, že je soudobé energetické zbraně nedokáží prorazit. Hexadarská cesta, jdoucí kvantitativním navyšováním vlastností, sice pomohla, avšak ne dostatečně. Proto byly hledány alternativní možnosti. Jako velmi slibné se zdálo využití iontů nebo částic s podobnými vlastnostmi, pohybujících se vysokými rychlostmi. Interferenční štíty byly proti svazkům katodového záření jen omezeně účinné, ovšem elektromagnetická pole je dokázala eliminovat velmi snadno. Řešením bylo použít buď částice bez náboje, nebo s takovými vlastnostmi, aby byl vliv elektromagnetické interakce potlačen. Protože použití samotných neutronů v dostatečném množství bylo obtížné, byly kvarkovou syntézou vytvořeny částice s omezenou životností, avšak vysokou vnitřní energií a potlačeným elektromagnetickým chováním, podle struktury nazvané kvaziheliony. Jejich vlastnosti však vyžadovaly, aby byly na cíl vrhány gravitačně, a zde se výzkum na několik let zastavil ze stejného důvodu, jako výzkum gravitačních štítů na Zemi.

V roce 2487, a zejména pak následující rok, však již bylo zřejmé, že nasazení těchto převratných systémů je jen otázkou času. Optimisté hovořili o konci roku 2488, i nejpesimističtější odhady však nekladly první nasazení nových lodí dál, než do roku 2492. Otázkou zůstávalo pouze to, zda se do té doby Federace udrží.

O tom mohly existovat vážné pochyby. Průzkum odhalil další posily Koloniálnímu loďstvu, které nahradily ztráty z třetí bitvy u Dekary, takže nepřítel nyní opět disponoval patnácti hlavními plavidly. Jen devět z nich sice byly bitevní lodě, přesto to znamenalo převahu nad Flotilou, která by musela vyvažovat bitevní křižníky svými lehčími plavidly. To však, jak se ukázalo, nebylo nutné.

Admirál Fraser měl pro přechodné období, především pak pro rok 2488, který zřejmě bude nejkritičtější, připravenou taktiku odlišnou od roku předchozího, kdy se jeho flotily valily vpřed přes nepřátelská postavení a aktivně vyhledávaly boj s protivníkem. Tentokrát nehodlal vést frontální ofenzívu, ale chtěl využít zázemí, které opustili Atakijci, s bitevními loděmi podnikat jen občasné útoky a hlavní tíhu bojů svěřit křižníkům. Jejich úkolem mělo být po dvojicích nebo i jednotlivě napadat nepřátelské zásobování, provádět diverzní útoky na týlová stanoviště a působit zmatek, který, jak se zdálo, Atakijcům vůbec neprospíval. Do bojů se měly pouštět pouze v případě, kdy budou mít jednoznačnou převahu nebo stihnou svolat posily z okolí. V případě, kdy by nalezly výhodný cíl pro bitevní lodě, měly tyto zasáhnout. Jistým způsobem tak došlo ke znovuvzkříšení taktiky tak zvaných vlčích smeček.

Ani na druhé straně fronty nebyl klid. V dohledné době se sice žádná ofenzíva nepřipravovala, to však neznamenalo, že atakijské loďstvo zůstávalo nečině sedět. Admirál Sa'Risa neměl k dispozici dostatek materiálu pro další postup, přisunoval vojska a zoufale požadoval z domova náhradu dopravních a opravárenských lodí, kterých začínal být kritický nedostatek. Nehodlal však sedět s rukama v klíně, proto se rozhodl, zcela netypicky pro atakijskou doktrínu, svěřit další operace do rukou lehčích sil. Většina jeho křižníků a fregat se proto usilovně připravovala na další kolo bojů, v němž měly těžké křižníky hrát úlohu hlavních jednotek. Atakijský admirál doufal, že nepřítel je příliš oslaben na to, aby sám pomýšlel na rozsáhlejší útok, což mu poskytne čas potřebný k tomu, aby se jeho jednotky sehrály. Doufal, že pokud budou křižníky dostatečně secvičené, mohou mnohem lépe využít svých předností, stejně jako účinněji spolupracovat s fregatami. Byla to zajisté správná úvaha, ovšem snaha včlenit ji do existujícího taktického rámce dopadla tak, jak se dalo očekávat: místo aby otevřela velitelům prostor k vlastní iniciativě, donutila je jednat podle pravidel pro těžké jednotky s mnohem nižším zrychlením, ale zato se silnějšími zbraněmi a štíty. Výsledek byl žalostný.

Boje se znovu rozhořely tři týdny po bitvě. Federální těžké křižníky admirála Valeriana pronikly kolem atakijských postavení, obešly je a začaly útočit na základny mezi frontou a zázemím, které byly jen minimálně chráněné starými loděmi a často neměly ani orbitální opevnění. Brzy se podařilo vytipovat hlavní přístupové trasy Atakijců, což umožnilo efektivně navádět rychlé přepadové skupiny proti lodní dopravě, která se v těchto místech pohybovala jen s malou vojenskou ochranou a do konvojů se formovala až daleko blíže bojové zóně.

Admirálu Sa'Risovi trvalo dlouho, než zareagoval, jeho odpověď však byla zřejmě jedinou možností, jak si mohl zachovat jádro svých sil nedotčené a nezbavit se tak možnosti útoku a přitom konvoje ochránit. Nařídil jejich formování hluboko v týlu, v místech, která již mohly chránit svými zbývajícími jednotkami Hlavní síly, a jako eskortu posílal skupiny lodí vedených obvykle jedním nebo u větších konvojů dvěma bitevními křižníky. Bitevní lodě zajišťovaly nepřímé krytí. Eskorty konvojů měly rozkaz nepřijímat boj, pokud půjde nepřítele vymanévrovat, protože nikdo neměl zájem zopakovat si debakl, jakým byla bitva u Cenatiru. Přestože tak musel stáhnout větší část svých lehkých sil, udržel si atakijský velitel slušný svaz pro útočné akce. Nehodlal však v žádném případě přijímat vyrovnané střetnutí, protože se zdálo, že nepřítel neustále sílí, zatímco on sám již byl informován, že další posily nedostane několik měsíců. Také se nemohl odvážit útoku na některou z nepřátelských soustav, protože měl v až příliš živé paměti masakr, který rozpoutaly orbitální baterie u Trankardu.

Za této situace, kdy ani jedna strana nehodlala provést rozhodující útok a držela své hlavní lodě pohromadě a připravené udeřit, by se zdálo, že na frontě zavládne stagnace. Ve smyslu pohybu fronty to tak bylo, ovšem obraz zdánlivého klidu byl mylný. Neuplynul takřka jediný týden, v němž by nedošlo k nějaké srážce, většinou mezi křižníky obou stran, aktivně pročesávajícími atakijskou stranu fronty a pátrajícími po protivníkovi. Sa'Risa měl původně křižníků málo, ovšem tyto z hlediska jeho nadřízených snadno postradatelné jednotky mu Hlavní loďstvo mohlo do jisté míry poskytnout, čímž se dostal na téměř paritní stav s Flotilou. To mu umožnilo ještě účinněji blokovat operace "vlčích smeček" a především bránit tolik potřebné konvoje, stejně jako občas provést nanejvýš opatrný nálet proti některé periferní základně. Tyto operace většinou prováděly větší svazy s velkým počtem fregat, aby byla otupena hrozba raketového úderu.

Nabírání sil však bylo pomalé. Přes jisté úspěchy při zahánění federálních křižníků počet zničených trajektů narůstal, i když již ne natolik kritickým tempem. Při těchto propočtech odhadoval atakijský admirál, že bude připraven k útoku nejdříve v poslední čtvrtině roku 2488, což bylo téměř nesnesitelně pozdě. Politická situace v zázemí Svazu se, spolu s tím, jak se tažení prodlužovalo, zhoršovala - za cenu ohromných, pro Atakijce nepředstavitelných ztrát vlastně nebylo ničeho dosaženo, Svaz držel pouze tři větší základny Federace a byl těžce oslaben. Zprávy o rozhodných vítězstvích nepřicházely a naopak, do blízkosti vlastního teritoria Svaz neustále pronikaly federální lodě. Psychický nápor na obyčejné obyvatele Svazu byl obrovský a vojáci byli pod dvojnásobným tlakem, neboť museli za tento vývoj nést navíc přímou zodpovědnost. To vyvolávalo prostor pro vnitřní spory a také chyby.

Během čtyř měsíců od bitvy u Dekary zaznamenaly obě strany vážné ztráty, Federace přišla o pět lehkých křižníků (F.S.S. New London CLS 04, F.S.S. Mount Everest CLS 12, F.S.S. Ben Nevis CLS 16, F.S.S. Jang-X-Tiang CLS 25 a F.S.S. Kongo CLS 26), šest těžkých (F.S.S. Essex CAS 03, F.S.S. Admiral Kuzněcov CAS 05, F.S.S. Borodino CAS 07, F.S.S. Kniaz Suvorov CAS 12, F.S.S. Agincourt CAS 32 a F.S.S. Inithari CAS 41), bitevní loď F.S.S. Vanguard BSS 12 a jedenáct destroyerů z posledních dvaceti osmi, které ještě byly v první linii. Ovšem Atakijský svaz měl ztráty podobně těžké, čítaly pět těžkých a pět lehkých křižníků, dalších sedm křižníků včetně tří bitevních bylo velmi těže poškozeno, a bylo zničeno dalších dvacet dva dopravních lodí, což znamenalo veškerou novou výstavbu těchto pro Atakijce nesmírně důležitých plavidel od bitvy u Dekary. Nelze se tedy divit, že Federace byla k obnovení ofenzívy připravena jako první.

Admirál Fraser věděl, že nemůže svá těžká plavidla riskovat v boji, protože výstavba třídy Queen Elizabeth byla velmi zpožděna ve prospěch nových plavidel - v roce 2488 byly dokončeny jen dvě rozestavené jednotky a poslední, F.S.S. Renown BSS 21, měla být hotová až příští rok. Nakonec se však ukázalo, že dostane další posily, a to z nejméně očekávaného zdroje. Hexadar konečně dokončil své hlavní loděnice, které se svou kapacitou téměř vyrovnaly loděnicím Vega, a nyní se vrátil k již tři roky stavěnému plavidlu, které se mělo stát hlavní silou Federace v době před připojením Země. Na tehdejší federální poměry monstrózní a velmi rychlé plavidlo, F.S.S. Hexadar BSS 19, pýcha flotily této planety, byl za operační prohlášen dne 200-2488, tedy zhruba dva roky poté, co bylo původně plánováno. Zdálo se však, že se čekání vyplatilo. Důvodem zdržení bylo zpomalení vývoje hlavní zbraně tohoto podle mnohých odborníků převratného plavidla, těžkých řízených střel, jichž měla Hexadar o 27% větší zásobu než předcházející plavidla a mohla je vypouštět v mohutnějších salvách. Kromě toho střely této třídy byly silnější a výkonnější než na ostatních lodích, v podstatě šlo o ŘS používané od počátku roku 2488 k obraně systémů. Celková účinnost salvy střel Hexadar tak byla oproti třídě Queen Elizabeth téměř dvouapůlnásobná.

Prvního nasazení se Hexadar dočkala 208-2488, kdy pod velením admirála Verche spolu s několika křižníky napadla velký konvoj. Její střely udělaly s eskortou, sestávající z dvou těžkých a dvou lehkých křižníků, krátký proces, a konvoj o sedmi lodích pak doprovodná plavidla bez dalšího odporu zajala. Hned následující týden si Hexadar připsala další úspěch, když zničila atakijský bitevní křižník.

Vše nasvědčovalo tomu, že bylo dosaženo velmi významného pokroku. Na Hexadaru se velkou rychlostí dostavovaly další dvě bitevní lodě a cvičily jejich posádky. Současně prosadila hexadarská vláda povýšení dvou důstojníků, kteří měli na koncepci třídy významný podíl, do vlajkové hodnosti a stavěné lodě jim byly předběžně přiděleny jako vlajková plavidla.

Mezi Atakijci vzbudila loď poplach. První zprávy o ní dostali až 224-2488, kdy při přepadu konvoje unikly z doprovodu, čítajícího šest křižníků a šest lehkých plavidel, dvě fregaty. Zděšení v prvních chvílích způsobilo další ztráty, mezi něž se počítala i bitevní loď NaE' třídy D'Q, poslední plavidlo této třídy ze stavu Koloniálního loďstva v roce 2485.

Záhy však došlo k prvním potížím. Dne 239-2488 při dalším útoku na konvoj se silnou eskortou (dvou bitevních lodí třídy D'Q a bitevního křižníku). Hexadar sice zaznamenala částečný úspěch, umožnila doprovodným křižníkům útok, vzápětí však byla sama napadena. Palba 'HanQ, čerstvě opravené po poškozeních z bitvy u Cenatiru, zasáhla i přes velkou vzdálenost federální bitevník a oslabila jeho štít. V zápalu bitvy se nejlépe zorientoval kapitán W'DanQ, velitel doprovodné eskadry čtyř fregat, a pro hexadarského velitele zcela nečekaným manévrem zkrátil vzdálenost a zahájil palbu svými vysokokapacitními zbraněmi. Hexadar, s omezenou střední výzbrojí a slabšími štíty, stejně jako s nižší mobilitou, inkasovala nejméně pět zásahů, než doprovodné destroyery zjednaly pořádek. Dva z nich byly přitom ztraceny, aniž se jim podařilo zničit jedinou fregatu. Definitivní konec tomuto nájezdu učinil až F.S.S. Dreadnought, po jehož příletu atakijský kapitán ustoupil.

Hexadar byla vážně poškozena a konvoj se atakijcům podařilo zachránit. Opravy bitevní lodi trvaly do 257-2488, což bylo vzhledem k utrpěným škodám neobyčejně rychlé a svědčilo to o velké odolnosti a propracovanosti konstrukce. Ovšem tyto faktory zcela zastínily nyní se projevivší nedostatky třídy. Flotila vlastně neměla o třídě přesné informace a teprve nyní se ukázalo, že energetická výzbroj a štíty lodi jsou ekvivalentní pozemské třídě Earthstar, tedy naprosto nedostačující ani pro boj s moderními třídami atakijských bitevních křižníků. Nejhorší pro Flotilu navíc byla skutečnost, že atakijci na novou skutečnost tentokrát zareagovali bleskově, zejména díky kapitánu W'DanQovi. Tento skutečně vynikající velitel správě zhodnotil výsledek bitvy a doporučil admirálu Sa'Risovi efektivní protitaktiku.

Hexadar znovu nasazena 261-2488. Admirál Fraser chtěl původně počkat a zahájit další útoky až ve chvíli, kdy bude připravena její sesterská loď F.S.S. Nmaxar BSS 21, která byla dokončena 259-2488 a nyní pod velením admirála Chinra prováděla závěrečná cvičení. Na naléhání Hexadaru, a také proto, že dostal hlášení o velkém atakijském konvoji, změnil názor. Urychleně sestavil útočný svaz těžkých křižníků, kterému velel z paluby Hexadar admirál Verch. K dispozici měl rovněž síly admirála Haafa (bitevní lodě F.S.S. Warspirit a zbrusu nová F.S.S. Repulse BSS 18, čtyři rovněž nové lehké křižníky třídy Omaha F.S.S. Secheran CLS 36, F.S.S. Scinat CLS 37, F.S.S. Rinniann CLS 38 a F.S.S. Scisin CLS 39). Cílem byla soustava Kir Sen.

Federální lodě zde narazily na tvrdého soupeře. Admirál Lat'Na, který se již vzpamatoval z pohromy u Cenatiru, měl k dispozici bitevní lodě nově dorazivší od Hlavních sil nebo opravené po předchozích škodách. Svou vlajku vztyčil na veteránce třetí bitvy u Dekary, lodi A'Sta. Dalšími plavidly byly tři bitevní lodě starší třídy NuT, reaktivované ze zálohy. Tato plavidla měla po úpravách počátkem roku oproti ostatním atakijským lodím prakticky poloviční postavení zbraní, ale to především proto, že byla vyzbrojena těžkými zbraněmi ráže, na niž původně nebyla vůbec stavěna. Navíc to znamenalo uvolnění prostoru, který atakijci potřebovali pro instalaci svých prvních řízených střel. Kromě těchto lodí se pak v soustavě nacházely ještě tři křižníky a celkem sedm fregat pod velením kapitána W'DanQa.

Bitva se rozhořela okamžitě poté, co federální lodě vstoupily do soustavy. Palbu zahájily bitevní lodě obou stran odpálením řízených střel, ale atakijské neměly potřebný dolet, zejména proto, že byly vystřeleny z klidového postavení, a federální lodě se jim snadno vyhnuly. Nicméně ani jejich palba nezaznamenala úspěch. Admirál Verch nařídil bitevním lodím admirála Haafa soustředění palby na největší nepřátelskou loď, ačkoliv se A'Sta nacházela daleko mimo efektivní dostřel. Lat'Na toho okamžitě využil a sám se soustředil na Hexadar, jejíž štíty několika zásahy oslabil. Nato vyrazily do útoku fregaty a proklouzly kolem Haafových křižníků. Přestože se jednalo o nejrychlejší lehké lodě Flotily, neměly vůbec naději zastavit atakijce, pohybující se s plným zrychlením v opačném kurzu, a tudíž nemohly ani ochránit nejzranitelnější plavidlo, hexadarskou vlajkovou loď. Následná palba lasery z bezprostřední blízkosti probila oslabené štíty Hexadar a definitivní konec znamenalo odpálení malých fregatových střel. Z bitevní lodi nezbylo prakticky nic.

Admirál Haaf dokázal ještě vynikajícím způsobem poškodit dvě ze starších bitevních lodí a zničit všechny tři atakijské křižníky, provedl průlet vysokou rychlostí a stáhl se dřív, než mohly stacionární atakijci nasadit stíhací vektor. Na konvoj, hlavní cíl operace, se mu však vinou počátečního postavení, do něhož zavedl admirál Verch jeho lodě, zaútočit nepodařilo.

Zkáza Hexadar vyvolala velkou politickou krizi. Hexadarské velení se pokoušelo svalit vinu na admirála Haafa, podrobné vyšetřování, k němuž došlo ve dnech 265 až 290-2488 však jasně prokázalo, že skutečným viníkem byl hexadarský admirál a jeho naprostá neschopnost ve velení. Na základě těchto zjištění požadoval admirál Fraser, a to v naprosté shodě s většinou svých podřízených, důkladné prověření veškerých hexadarských příslušníků flotily. Každý hexadarec s hodností vyšší než fregatní kapitán - což znamenalo všechny důstojníky z původní hexadarské flotily, z nichž nikdo neprošel válečnou akademií - byl postaven mimo službu a všechna hexadarská plavidla dostala místo čistě národních posádek smíšené. Hexadarská vláda protestovala prakticky po celou dobu vyšetřování, konečné rozhodnutí federálního sněmu, vynucené jednotnou frontou zbytku Federace, však změnit nedokázali. Ironií osudu předpisy, které tyto změny umožnily, vznikly v počátcích Federace na Hexadaru na popud jeho vlády.

Počátkem roku 2489 provedl Svaz sčítání svých těžkých lodí a dospěl k děsivému závěru: K dispozici bylo, včetně opravených a nově postavených bitevních lodí, celkem deset jednotek třídy AT, sedm třídy D'Q a tři přestavěná stará plavidla třídy NuT, z nichž ovšem dvě byla poškozena. Přestavba čtvrtého se dokončovala. Opravy Ka'Na třídy AT, poškozené za třetí bitvy u Dekary, stále ještě pokračovaly. Došlo k jejich výraznému zpomalení zejména proto, že Atakijci doufali v brzké zavedení zcela nové třídy, na níž se v době začátku války pracovalo a která měla původně nahradit třídu D'Q. Stav u bitevních křižníků byl jen o málo lepší, a to jen díky tomu, že v osmdesátých letech se začala stavět nová třída a od vstupu Země do války se podařilo vystupňovat výrobu až na tři jednotky ročně. Celkem měli Atakijci k dispozici dvacet dva bitevních křižníků. Z těchto sil mělo Koloniální loďstvo k dispozici šest bitevních lodí, z toho tři byly třídy AT a dvě třídy NuT, a devět bitevních křižníků starších typů.

Proti nim však stály oslabené síly Flotily, čítající pouhých šest bitevních lodí, nepočítaje v to stará plavidla a F.S.S. Nmaxar BSS 21, která byla shledána pro přímé nasazení nevhodná. Hlavní výhodu měl admirál Fraser v lehkých lodích: proti celkem třiceti pěti křižníkům a fregatám atakijců mohl nasadit svých vlastních dvacet osm těžkých a stejný počet lehkých křižníků. Přesto, že v nich byly započteny i některé starší lodě, moderní plavidla, zejména cemeganské třídy Omaha a vanoscinské Lagger, byla celkově na úrovni prakticky srovnatelné s atakijskou, nebo ji i převyšující, a dávala tak Flotile vysokou taktickou pružnost, jíž nepřítel postrádal. Navíc byl admirál Fraser informován, že nejpozději do 180-2489 vstoupí do služby radikálně nová plavidla. Jeho hlavním úkolem proto bylo udržet situaci na frontě vyrovnanou až do doby, kdy bude mít převahu.

To ovšem nebylo vůbec jednoduché. Atakijci byli povzbuzeni zničením Hexadar a hodlali se znovu vrhnout do války s plným odhodláním. Hlavní podíl na tom měl osvědčený tandem Lat'Na a W'DanQ. Admirál si svého podřízeného velice cenil, doporučil ho po bitvě u Kir Sen k povýšení do vlajkové hodnosti a sám se snažil navázat na tento úspěch, a to s pro Frasera značně nepříjemnou vervou. Na rozdíl od svého nadřízeného, o němž se spekulovalo, že by měl být odvolán, nepodlehl depresi, která atakijské důstojníky zachvacovala, a v podstatě převzal velení Koloniálního loďstva do svých rukou. Uplatnil přitom zkušenosti, které získal před rokem a půl, zejména v bitvě u Matery 202-2487, a začal podnikat nájezdy na federální základny, vybíraje si přitom takové, kde měl naději na kořist. Jeho cílem nebylo způsobit škody základně samotné, přestože nyní byly všechny křižníky, jimž velel, mnohem lépe připravené na obranu proti řízeným střelám, chtěl pouze vzbudit ten dojem a Frasera vylákat z pozice. Do jisté míry se mu to také podařilo, protože Flotila nemohla nečině přihlížet.

Došlo k několika střetnutím křižníků, které ovšem skončily obvykle tak, že se federální lodě sesypaly na slabšího protivníka a buď ho zničily, nebo donutily k ústupu, a ve chvíli, kdy se objevily bitevní křižníky, se samy stahovaly. Jen jednou, 51-2489, došlo k boji, a to proto, že admirála Lat'Nu zachytily bitevní lodě admirála Haafa. U Tangaru se střetli prakticky rovnocenní soupeři, Federace měla dvě bitevní lodě a pět křižníků, Svaz tři bitevní a čtyři těžké křižníky. Urputná srážka skončila vítězně pro Flotilu, kdy sice F.S.S. Repulse dostala několik zásahů a křižník F.S.S. Berlin CLS 07 byl zničen, avšak Lat'Na ztratil kvůli chybě jeho nezkušeného kapitána zbrusu nový bitevní křižník DaV' a dva další křižníky byly tak těžce poškozeny, že je musel zanechat na místě.

Po této zkušenosti provedl admirál Lat'Na, a to za podpory svých zkušenějších kolegů, něco, pro co v Atakijském loďstvu neexistoval precedens. Požadoval totiž okamžité odvolání admirála Sa'Risy pro pasivitu a neschopnost, stejně jako žádal o další změny v systému velení Koloniálního loďstva. Protože o Sa'Risově odvolání se již nějaký čas uvažovalo, bylo admirálovi rychle vyhověno. Dne 73-2489 byl povýšen do hodnosti velícího admirála a jmenován velitelem Koloniálního loďstva se zvláštní pravomocí zavést potřebné změny. To naprosto jasně ukazuje zoufalství, v němž se Svaz ocitl po třech letech války, kdy jedinou kladnou bilanci měla kolonka ztráty.

Nový velitel o sobě dal rychle vědět. Jeho prvním činem bylo povýšení kapitána W'DanQa na admirála. Ten okamžitě převzal velení zbývajících bitevních křižníků, připojil k nim doprovodné lodě a zahájil intenzivní cvičení ve snaze dodat svým silám, jak se vyjádřil, reálnou bojovou připravenost. V zásadě při svých manévrech vycházel z federálního systému, avšak vyhnul se chybám některých jiných reformátorů, kteří tento model, pro atakijce nevhodný, přejali bezezbytku s pochopitelnými výsledky. Sám vyšel z konvenčních atakijských metod, ale rozšířil je a dovedl na mnohem vyšší úroveň.

Dalším významným krokem nového velitele byly změny na velitelských postech prakticky všech těžších lodí. V mnoha případech se kapitáni menších plavidel dočkali velmi předčasného povýšení do hodnosti velitelů hlavních lodí. Tito muži pod neúprosným tlakem bojů získali dostatek zkušeností k tomu, aby mohli čelit iniciativním federálním velitelům, a pro svého velitele tak představovali nesmírně cennou devizu. Přestože tak vytvořil doslova zcela nové loďstvo, dokázal energický admirál přimět všechny své podřízené k plnému zapojení, takže změny se příliš neprojevily v tom, čeho se nejvíc obával, ve snížení tlaku na Flotilu.

Díky admirálu Lat'Novi tak Svaz získal skutečně bojeschopnou flotilu, což se vzápětí projevilo. Jeho první akce jako velitele Koloniálního loďstva znamenala dne 98-2489 porážku Federace v systému Celaen, kdy obsadil tuto poměrně významnou předsunutou základnu, vybudovanou původně atakijci na začátku války a dobytou admirálem Haafem 315-2488. Zničil přitom nepříteli tři těžké křižníky, F.S.S. Novosibirsk CAS 09, F.S.S. Dreadnought CAS 34 a nový F.S.S. Lagger CAS 39. Přestože se komodor Askura na F.S.S. Dreadnought postavila tvrdě na odpor, poškodila bitevní křižník a jeden lehký zničila, na celkovém výsledku střetnutí to nic změnit nemohlo. Výsadek, který následoval, byl rovněž zcela odlišný od předchozí atakijské praxe. Vysazené síly byly relativně slabé, ale díky orbitální podpoře se byli obránci brzy nuceni vzdát.

Tento krok chápal admirál Fraser, a to zcela správně, jako pokus o obchvat Dekary, kde byla za cenu nemalých nákladů v roce 2488 vybudována hlavní základna předsunutá Flotily. Pokusil se proto okamžitě o odvetný úder, do něhož vrhl své hlavní síly, a to včetně F.S.S. Nmaxar. K systému se však nedostal, neboť na cestě jej zastihly zprávy o útoku na Dekaru. Okamžitě ke kolonii odeslal admirála Haafa, ten však přiletěl pozdě na to, aby mohl zastavit hlavní síly Koloniálního loďstva před způsobením těžkých škod základně. Samotný Fraser pak u Celaenu ztratil dva lehké křižníky (F.S.S. Rinnian a F.S.S. Siracci CLS 42 nové třídy Haagir II), aniž se mu podařilo docílit významnějších výsledků, protože neměl k dispozici pozemní síly. Ty byly připraveny k zásahu teprve 120-2489, především proto, že Fraser opominul možnost pozemního boje a neměl k dispozici výsadková plavidla.

Situace tak byla velmi hrozivá, především proto, že atakijci konečně dokázali čelit Flotile v taktickém i strategickém měřítku. Rovněž akce proti svazovým zásobovacím konvojům ztratily velkou část účinnosti a vedly ke ztrátě dalšího těžkého křižníku F.S.S. Triunfo CAS 20 třídy Victory. Nehrozilo sice, že by Federace, podle zpráv výzkumných oddělení, která měl Fraser k dispozici, podlehla dříve, než budou první lodě nové generace nasazeny na frontě, ale zda dojde k dalším ztrátám a tím mnohem horší pozici pro pozdější protiútok, stejně jako dalším ekonomickým potížím, nebylo jisté. Federace, zejména Cemegan a Vanoscin, byly dlouhou válkou těžce zkrušené a vyčerpané a jejich ekonomika již začínala zaostávat. Morálka obyvatelstva byla sice stále vysoká zejména díky přívalu zpráv o vítězství, ale protože se obecně nevědělo o tom, že je připravována k nasazení nová technologie, poslední události vyvolaly velké napětí.

Za těchto okolností potřeboval Fraser významné vítězství. To by podpořilo morálku a především by mělo znovu získat strategickou iniciativu, čímž by se odstranila hrozba Dekaře a byl získán čas na opravu infrastruktury zdejší základny. Nařídil proto admirálu Haafovi provést protiúder na kolonii Sergon 7, kde před téměř rokem přišla Federace o bitevní loď F.S.S. Vanguard. Aby si byl jist, že neposílá své lodě do pasti, provedl s hlavními loděmi další výpad k Celaenu, tentokrát i s pozemními jednotkami pro případ, že by k jejich nasazení byla vhodná chvíle.

Admirál Lat'Na si byl této hrozby vědom a pečlivě se na ni připravil. Neodhadl však přesně směr protiútoku, domníval se, že cílem nebude Celaen, ale Sergon 6 nebo 7. Přesto při zprávě o tom, že jeho hlídka byla poražena hlavními silami Federace (ztratil dva těžké křižníky, tři další spolu se dvěma bitevními ustoupily), nezazmatkoval a reagoval s rozvahou. Vědom si toho, že celá akce může být past, neboť útoku na Celaen se neúčastnily tři bitevní lodě, si ponechal silnou zálohu tvořenou bitevní lodí a bitevními křižníky, a s čtyřmi loděmi sám zamířil na pomoc napadené základně.

Jeho síly dorazily na poslední chvíli. Admirál Fraser měl v soustavě dne 136-2489 síly čítající bitevní lodě F.S.S. Queen Elizabeth, F.S.S. Valiant BSS 13, F.S.S. Revenge BSS 14, F.S.S. Resolution BSS 15 a F.S.S. Nmaxar, s níž ovšem příliš nepočítal. Na podporu měl patnáct těžkých a dvanáct lehkých křižníků, přestože shromáždit takovou sílu znamenalo ponechat většinu zbytku fronty bez ochrany. Měl však díky tomu nad protivníkem mírnou převahu. Přesto byla bitva u Celaenu velmi tvrdá. S výjimkou křižníku F.S.S. Belerophontes CAS 35, jednoho křižníku třídy Victory a pěti atakijských fregat a lehkých křižníků nebyly žádné lodě ztraceny, ovšem většina účastněných plavidel byla poškozena, a to včetně Fraserovy vlajkové lodi. Po hodině urputného boje v okolí planety se však podařilo federálním pozemním jednotkám zlomit odpor atakijských obránců, což přimělo admirála Lat'Nu k definitivnímu ústupu. Sám byl na můstku své vlajkové lodi 'IT zraněn, když plavidlu selhaly štíty a jen obětavý zásah její sesterské lodě ji zachránil před zničením. Přesto však mohl být s výsledkem střetnutí do jisté míry spokojen, neboť se prokázalo, že v manévrovém boji a sehranosti, kde měla dosud nepřekonatelnou převahu Federace, se Atakijci stali rovnocennými soupeři. Stále nemohli zvrátit taktickou převahu federálních nadsvětelných senzorů, to však v přímém střetu nemělo velký význam a Atakijci měli stále lepší výzbroj i štíty.

U Sergonu 7 dopadl střet obou flotil poněkud jinak. Admirál Haaf sem vpadl s třemi bitevními loděmi (F.S.S. Warspirit, F.S.S. Resistence BSS 17 a F.S.S. Repulse BSS 18), podporované osmi těžkými a třemi lehkými křižníky. Proti němu stál admirál ALon' s bitevní lodí 'HanQ a bitevními křižníky admirála W'DanQa, ovšem bez doprovodu lehkých plavidel. Následující bitva byla nesmírně krvavá. Atakijci ztratili dva bitevní křižníky, zbylé tři i s bitevní lodí byly těžce poškozeny. Federace však ztratila Resistence a Warspirit měla tak těžké škody, že se jen tak tak dokázala dovléct do doků. Později musela být odeslána k opravě na Zemi a byla mimo službu tři měsíce. Těžké škody utrpěly i doprovodné křižníky.

Za tuto cenu se podařilo těžce zasáhnout základnu u Sergonu 7 a znovu si zajistit bezpečnost Dekary před obchvatem, pokud by však atakijci provedli rozhodný úder, mohli by poměrně snadno narušenou obranu Federace zdolat. Naštěstí pro ně zranění admirála Lat'Ny a smrt jeho zástupce ALon'a znemožnilo jeho velitelům pokračovat v boji. Hlavní podíl na tom mělo velení Hlavních sil, které jmenovalo zatupujícího velitele (admirál Te'S), ten ovšem nebyl na realitu války vůbec připraven a za svou hlavní povinnost považoval přivést Koloniální loďstvo opět k pořádku, čímž téměř zničil to, čeho admirál Lat'Na dosáhal. Nebýt pasivní rezistence koloniálních důstojníků, kteří jeho operační rozkazy většinou ignorovali a dál používali to, co se v roce 2489 naučili, mohl by admirál Fraser přes své oslabení významně postoupit.

Po bojích u Celaenu a Sergonu 7 zavládl na nějaký čas na frontě klid. Svazoví velitelé se pokoušeli nějak zabránit svému novému nadřízenému v pokračujícím zhoubném vlivu na jejich flotilu, Federace si lízala rány a zoufale čekala na posily.

Těch se jim brzy dostalo. Nejprve přišla na frontu poslední jednotka třídy Queen Elizabrth, F.S.S. Renown BSS 21. Dne 157-2489 pak dokončil výcvik F.S.S. Yorktown CGS 01 a v rozmezí tří týdnů po něm následovaly další obdobné lodě, tři křižníky třídy Ark Royal a především bitevní loď F.S.S. Rodney BSS 22 a krátce po ní její sesterská loď F.S.S. Nelson BSS 23. Množství dalších jednotek obou tříd (Ark Royal i Rodney) se dokončovalo. Navíc se čekalo pouze na praktické zkušenosti s novými technologiemi, aby bylo možné revidovat projekt následujícího typu bitevních lodí, třídy Oregon.

Tím se poměr sil rázem změnil. Už první z nových lodí, Yorktown, předvedl možnosti, jaké nyní federální flotila dostala. Při cestě na Dekaru dostal jeho velitel kapitán hadží Azim Omar hlášení o napadení konvoje nedaleko jeho pozice. Okamžitě změnil kurs a díky své rychlosti, přesahující 27 ppd, dokázal nejen zabránit zničení konvoje, ale oba útočníky, těžké křižníky třídy IV, zničil, aniž by jim dal reálnou šanci na odpor, přestože střet probíhal na vzdálenost, která byla pro použití atakijských laserů ideální.

Admirál Fraser využil příletu plavidla a okamžitě na něj přenesl svou vlajku, protože škody Queen Elizabeth z bitvy u Celaenu, přestože z větší části opravené, jí stále bránily plnit funkci vlajkové lodi tak, jak to považoval za potřebné. Yorktown byl naproti tomu, protože šlo původně o experimentální prototyp, vybaven celou škálou zejména komunikačních, ale také detekčních systémů, které bylo možno bez potíží změnit tak, aby je mohl používat štáb. Ten měl sice na menší lodi stísněnější prostory, než bylo zvykem, ale admirálovi vyhovovala vysoká mobilita lodě, stejně jako jeho delší výdrž v palbě oproti starším plavidlům s pouze elektromagnetickými štíty.

V rozmezí 160 až 250-2489 již bylo ve službě pět nových bitevních lodí a celkem sedm těžkých křižníků. V první části tohoto mezidobí podnikli atakijci několik ne příliš rozhodných úderů, které nebylo problém odrazit, situace se však změnila dne 177-2489, kdy se do velení Koloniálního loďstva vrátil admirál Lat'Na. Přestože dosud nebyl zcela zdráv, zprávy o výsledcích, jichž dosáhl admirál Te'S, jej přinutily opustit předčasně seznam raněných a vrátit se na své místo. Koloniální loďstvo jej přivítalo s velkým nadšením. Okamžitě byly zahájeny přípravy k nové ofenzívě, admirál však chtěl nejprve ověřit znepokojivé zprávy, které dostával z fronty a kterým jeho zástupce nevěnoval pozornost. Jednalo se, pochopitelně, o údaje týkající se nasazení nových, neznámých lodí. Jejich potvrzení se mu dostalo vzápětí.

Významný konvoj ohlášený na 185-2489, který přivážel zásoby nových řízených střel a především tolik potřebné systémy obrany proti nim, byl eskortován jednotkami Hlavních sil, jejichž velitelé podle hlášení admirála Te'Se nevěřili, že je Koloniální loďstvo schopno dostát svým úkolům. Jádro doprovodu tvořila zcela nová bitevní loď, vzorová jednotka třídy LeCh, vybavená již integrálně odpalovacím systémem řízených střel a významně posílenou sekundární výzbrojí na obranu proti protivníkovým lehkým jednotkám. Kromě toho ovšem vybavení odpovídalo třídě AT, nešlo vlastně o nijak převratnou loď, jak se konstruktéři snažili tvrdit. Kromě ní konvoj doprovázely dvě lodě třídy AT, nově postavené jako náhrada válečných ztrát, a tři bitevní křižníky.

Konvoj mířil na základnu Cenatir, kde byly soustředěny hlavní síly Koloniálního loďstva. Dva dny letu od cíle jej napadla Federace. Pouhé dvě bitevní lodě, F.S.S. Rodney a F.S.S. Nelson, podle odhadu velitele doprovodu admirála X'Wry nepředstavovaly hrozbu. Že je tomu poněkud jinak si už patrně neměl možnost uvědomit. Překvapil sice admirála Haafa na palubě Rodney (velel z její paluby jen po dobu oprav Warspiritu, později ho vystřídala kontraadmirál Tavu Segada z Ancon-Teeh) nasazením kvalitních řízených střel i silnou bodovou obranou, ovšem na jeho převaze to nemohlo nic změnit. Admirál Haaf využil vyššího zrychlení svých lodí (konvoj po kontaktu opustil hyperprostor, aby se mohl bránit), zaujal rovnoběžný kurs s eskortou ve vzdálenosti, která mu před atakijskými lasery zajišťovala bezpečí a soustředěnou palbou hlavních baterií zničil během půl hodiny všechny těžké lodě doprovodu. Jedna z prvních salv navíc doslova ustřelila centrální nástavbu LeCh s můstkem - atakijští konstruktéři dosud nepřišli na to, že vystavovat velitele lodí palbě na nechráněných nástavbách není dobrý nápad - a zabila admirála X'Wru. Atakijci pak prostě pokračovali v plnění jeho posledních rozkazů, pouze poslední bitevní křižník se pokusil uniknout poté, co jeho velitel pochopil, že něco není v pořádku. Pochopitelně se mu to nepodařilo, Rodney byla i v hyperrežimu stejně rychlá jako on a na rozdíl od něj nepotřebovala při boji v nadsvětelné rychlosti řízené střely. Tři federální křižníky se mezitím vydaly na lov dopravních lodí. Zkázu konvoje přežily pouze dva lehké křižníky Koloniálního loďstva, sloužící jako navigační lodě, protože se nikomu nechtělo plýtvat energií na jejich zničení a jejich velitelé si včas uvědomili, co se děje.

Příčinou této krvavé porážky, kdy navíc nebyla ani vážněji poškozena žádná z federálních lodí, není těžké určit. Nebyla to absolutní palebná převaha na straně federálního admirála, jak se občas snažili tvrdit atakijci. Ve skutečnosti bitevní křižníky ve spolupráci s LeCh měly dostatek palebné kapacity na vyrovnaný souboj, i když je hendikepovaly technicky méně vyspělé štíty, a dvě další bitevní lodi zvrátily převahu na atakijskou stranu. Hlavní vina spočívala na velících důstojnících. Ti naprosto odmítli připustit, že by draze zaplacené zkušenosti Koloniálního loďstva v boji měly nějaký význam, a X'Wry tak vedl svá plavidla doslova na jatka ve snaze dodržet plán, který zřejmě narychlo sestavil, jakmile zjistil, že čelí nepříteli.

Admirál Lat'Na dostal informaci o zničení konvoje dne 184-2489, dvacet hodin po bitvě. Spolu s ní dorazily i taktické záznamy senzorů přeživších lodí, které potvrdily, že nepřítel používá naprosto odlišné technologie od všeho, co bylo dosud pozorováno. První zděšení bylo velké. Většina důstojníků měla dosud v živé paměti pohromu, kterou znamenal poslední kontakt s novou civilizací, Zemí. To bylo nejjednodušší vysvětlení pro pozorování těchto lodí. Postupně však nad zděšením převládla chladná úvaha. Již 200-2489 si byl admirál Lat'Na jistý, že nové lodě jsou federální provenience, využil však situace k tomu, aby získal posily. I když již dávno neměl o důstojnících Hlavních sil valného mínění, přece jen zničení šesti hlavních jednotek včetně nejmodernější lodě pouhými dvěma protivníky nebylo možné zanedbat.

Hlavní stan konečně zareagoval rychle. Během měsíce obdrželo rozkaz k přesunu pět bitevních křižníků, vesměs moderních plavidel třídy V'NaD, a dvě bitevní lodi třídy AT. Současně s nimi bylo převeleno na frontu významné množství pomocných jednotek, zejména křižníků, čímž došlo k vyrovnání stavů v těchto kategoriích s Flotilou. Zároveň došla na velitelství v Cenatiru informace, že se uvažuje o plném nasazení hlavních sil.

Admirál samozřejmě věděl, že to bude trvat dlouho. Posily navíc nebyly okamžitě využitelné, protože posádky a především velitelé museli nejprve projít "asimilačním programem", jak důstojníci Koloniálního loďstva nazývali výcvik, kterým nováčky seznamovaly s realitou války. Přesto mu nové lodě významně uvolnily ruce a umožnily uvažovat o dalším postupu. Jeho hlavním cílem byla opět Dekara, jejíž dobytí by připravilo Flotilu o namáhavě vybudovanou základnu a vytvořilo odrazový můstek pro útoky na druhou linii. Admirál a jeho podřízení rovněž intenzivně hledali způsoby, jak omezit závislost svých lodí na podpůrných silách, jichž byl kritický nedostatek. V průběhu 150 až 200-2489 mělo Koloniální loďstvo k dispozici jen asi 35 zásobovacích a podpůrných lodí, což bylo zoufale málo. Nakonec však admirálův štáb našel alespoň dočasné řešení, přestože znamenalo omezení - podle Lat'Ny přílišného - pohodlí posádek a do uprázdněných prostor se začala přidávat dodatečná výbava, která měla zajistit lodím větší samostatnost.

Všechny tyto změny, přes usilovnou snahu koloniálních důstojníků, kteří se ze všech sil snažili najít nějaký konstruktivní způsob vedení války, byly naštěstí pro Federaci bržděny nepochopením ze strany svazového generálního štábu. To způsobilo prodlení, které se ukázalo jako fatální.

Admirál Fraser byl připraven zahájit ofenzívu 255-2489, a to všemi dostupnými silami. Škody z předchozích střetnutí již byly opraveny, lodě byly dovybaveny a průzkum navíc hlásil posilování nepřítele a pokles aktivity jeho konvojů, což mohlo znamenat jedině to, že je připraven rovněž vyrazit. Admirál už si nedělal naděje, že by takovýmto zásahem a zmařením protivníkových plánů způsobil rozhodující zmatek, neboť dávno poznal, že stojí proti rovnocennému soupeři. Nemohl si ovšem dovolit poskytnout mu prostor, což znamenalo nutit jej reagovat. Měl nyní k dispozici devět starších (dvě třídy Hexadar, ostatní Queen Elizabeth) a pět moderních bitevních lodí, sedm moderních a deset starších těžkých křižníků (započítány pouze lodě pokročilejší než třída Victory, která byla stažena do zálohy, stejně jako všechny starší lodě) a dvacet osm lehkých křižníků, z nichž žádný nebyl vybavený moderními technologiemi. Průzkum mělo vedle lehkých křižníků zajišťovat několik destroyerů nové generace, vybavených hypervlnovým pohonem.

Podle zpravodajských hlášení mu toto soustředění dávalo nad protivníkem solidní převahu. Jeho hlavním cílem bylo nyní dobýt Sergon 6 a 7 a především pak Cenatir, čímž by přinutil Atakijce ustoupit z většiny jejich pozic v Plejádách, které by se staly neudržitelné. To by byl významný krok, protože by posunul frontu daleko blíže Svazu a získal předpolí, z něhož by mohl vést úder na srdce nepřátelského státu. Podle všech dosavadních federálních znalostí bylo mezi Plejádami a Svazem jen asi sto třicet parseků prázdného prostoru bez jediné základny, kde by se mohl poražený nepřítel, pokud na něj bude vyvíjen tlak, uchytit.

Pravda byla trochu jiná. Admirál Lat'Na si byl této hrozby vědom a intenzivně pracoval na vybudování sítě podpůrných pevností, které by mu umožnily se v případě, že bude muset ustoupit z Plejád - až tak daleko dospěl ve svých úvahách - zachytit a klást další odpor. Jistě neměl v žádném případě chuť k takovému kroku, stejně jako jeho velitelé, kteří si nyní uvědomovali, že jsou Federaci mnohem důstojnějšími protivníky, ale to, že k němu přistoupil, jen podtrhlo jeho prozíravost.

První úder na Atakijce zahájila 5. eskadra bitevních lodí (F.S.S. Valiant a F.S.S. Revenge třídy Queen Elizabeth), těsně následovaný svazem admirála Haafa (4. eskadra, F.S.S. Warspirit, F.S.S. Repulse, a nová 6. eskadra, F.S.S. Renown a F.S.S. Queen Elizabeth). Tyto síly spolu s doprovodem jedenácti křižníků napadly Sergon 7, bráněný třemi bitevními loděmi a čtyřmi bitevními křižníky. Admirál W'DanQ se nenechal předstíraným útokem 5. divize vylákat z vnitřní opevněné pozice a donutil tak admirála Haafa k čelnímu úderu. Obě strany tentokrát zaznamenaly úspěch raketovým úderem, atakijská salva očesala federální doprovod a poškodila Revenge, na atakijské straně byly zasaženy dva staré bitevní křižníky. Následoval divoký střet z bezprostřední blízkosti, který znamenal vyřazení dvou federálních bitevních lodí (Repulse a Renown) a zničení jednoho atakijského bitevního křižníku a poškození dvou bitevních lodí, které však dokázaly ustoupit poté, co bylo zřejmé, že základna je ztracena. Admirál W'DanQ zde podal vynikající výkon, když způsobil nepříteli ztráty, které na několik měsíců vyřadily tři jeho bitevní lodi a sám přišel o jediný bitevní křižník (všechny poškozené lodě byly opraveny na frontě za několik týdnů), to však již na celkovém vývoji situace nemohlo nic změnit.

Jeho nadřízený měl na Cenatiru větší štěstí. I zde byly k dispozici orbitální raketové základny, admirál Fraser je však očekával a podvolil se proto nátlaku hexadarských politiků, aby se akcí účastnily i jejich lodě. Nasadil proto Nmaxar i její sesterskou loď, nově dokončenou F.S.S. Hibet BSS 24 (na rozdíl od její sestry neměla hexadarského velitele) k "zametení" protivníkových orbitálních stanovišť, zejména proto, že lodě třídy Rodney měly omezenou raketovou výzbroj.

Admirál Lat'Na však nasazení těžkých raketových lodí předpokládal. Netušil sice, kolik jich Federace má, ale ze získaných informací odhadl handicap třídy Rodney v raketové výzbroji a proto si byl jist, že k nasazení třídy Hexadar dojde. Přizpůsobil tomu svou taktiku: nečekal, na rozdíl od admirála W'DanQy, na oběžné dráze, ale ukryl své lodě vysoko nad ekliptikou soustavy. Admirál Fraser, který tentokrát zvolil neortodoxní přiblížení - zejména proto, aby omezil hrozbu orbitálních baterií, o kterých předpokládal, že je již protivník má k dispozici - sice omezil účinky této pasti, přesto se však dokázali atakijci dostat rychle na dostřel. Jejich hlavním cílem byly raketové lodě, Lat'Na totiž nechtěl podstupovat riziko střetu s novými bojovými plavidly, která pod dojmem zničení konvoje značně přeceňoval. Protože federální svaz se rozdělil, získal tak ideální příležitost. Jeho fregaty pronikly clonou lehkých křižníků a zblízka vypálily na obě hexadarská plavidla. Současně je z dálky napadla bitevní loď 'Sa třídy AT.

Admirál Fraser zpozoroval past, do níž se dostaly jeho odloučené jednotky, avšak jeho vektor mu znemožnil ihned reagovat. Díky tomu trvalo téměř dvacet minut, než se se svými hlavními silami dostal nepříteli na dostřel, a ten čas se stal osudným Nmaxar. Její sesterská loď byla rovněž poškozena, avšak brilantní práce hexadarské posádky, vedené vanoscinskou velitelkou kapitánem Leti Dvvanra, zachránila loď před vážnějšími škodami.

Admirál Lat'Na se ji ve chvíli, kdy začalo být zřejmé, že Fraser se rychle blíží, přestal snažit zničit, což jistě k její záchraně přispělo. Využil však toho, že se obě loďstva k sobě rychle přibližují, a vydal se federálním lodím naproti. Následoval krátký, ale urputný střed z bezprostřední blízkosti. Atakijské uskupení, čítající šest bitevních lodí a tři bitevní křižníky, utrpělo sice větší celkové ztráty, zničena byla bitevní loď SETa třídy D'Q, bitevní loď Q'S třídy AT a dva bitevní křižníky utrpěly podstatné škody - protože jejich velitelé a posádky nedávno přibyvší do bojové oblasti zcela nezvládli situaci, ale na straně Federace byly z bojů na delší čas vyřazeny F.S.S. Rodney, F.S.S. Lee BSS 26 a další poškození, i když opravitelná na Dekaře, odstavily na tři týdny F.S.S. Patton BSS 27. Navíc se soustavu nepodařilo dobýt, protože v obavě o osud svých poškozených lodí nařídil admirál Fraser ústup, zejména když bylo jisté, že atakijský velitel nehodlá v žádném případě přistoupit na liniový souboj, který by byl pro Flotilu výhodnější.

Celková bilance prvního velkého nasazení moderních lodí byla velmi rozporuplná. Jistě se podařilo nepříteli způsobit škody, někdy i významné, zejména bylo důležité obsazení Sergonu 7. Tři z pěti bitevních lodí třídy Rodney však byly vyřazeny z dalších akcí, i když jedna jen na krátký čas, byla zničena jedna a poškozeny tři starší bitevní lodě. Atakijci ztratili pouze bitevní loď a bitevní křižník, lehčí plavidla nepočítaje, a další dvě jednotky obou kategorií měli poškozeny. Nejpodstatnější však bylo, že admirál Lat'Na tím nejpřesvědčivějším způsobem dokázal, že nové federální lodě nejsou nezničitelné supersilné chiméry, jak se mohlo zdát po 185-2489.

Boje tak skončily omezeným strategickým úspěchem Flotily, taktické hodnocení bylo nerozhodné. To mělo pro Flotilu i Koloniální loďstvo vážný morální dopad, protože byla zvyklá, že v případě, kdy má Flotila nad protivníkem palebnou převahu (a tak tomu bylo v obou bitvách), dokáže rozhodným způsobem zvítězit. Obě strany tak jen postoupily v krvavém účtu rovnováhy sil o další krok a otázkou nyní zůstávalo pouze to, kdo získá jako první síly pro další jatka.