Válka o New Sweetwatter a následná brazilsko-americká válka zásadně změnily pohled většiny velmocí na jejich lodní park. Všechny flotily začaly urychleně analizovat první reálné bojové zkušenosti a upravovat své představy o vesmírném boji tak, aby lépe vyhovovaly zjištěným faktům. Reorganizace a změny se nevyhnuly ani RCF, přestože vyšla z bojů jako jednoznačný vítěz. Admiralita konstatovala, že přestože se ukázala velmi účinná a kvalitní, nemá již třída Endeavour potřebnou rezervu pro další rozvoj. Místo toho byl počátkem devadesátých let dokončen a po válce urychleně modifikován projekt nových plavidel. Flotila se prvních jednotek dočkala v roce 2293.

Commonwealth dosáhl při konstrukci významného pokroku. Nové křižníky byly prakticky stejně mohutné jako dreadnoughty třídy Galaxy, a i když nedosahovaly jejich rychlosti nebo palebné síly, představovaly velkou výzvu případným dalším konkurentům. Díky jistému pokroku v oblasti zbraní a v menší míře i štítů a zejména díky dalšímu vylepšení pohonné a energetické soustavy předznamenaly možnosti dalšího rozvoje křižníků. Přestože čtyřicet let staré, jsou větší než mnohé současné lodě a díky důsledné pozornosti, věnované zajištění co nejvyšší odolnosti, si dokáží i při těžkých škodách zachovat vysokou bojeschopnost.

Slabinou této třídy se stala bodová obrana, která oproti předcházející třídě Endeavour prakticky nedoznala nárůst. RCF byla s výsledky prostistřelových systémů z bojů spokojena a protože navíc pokročilejší zbraně nebyly k dispozici, instalovala prakticky nezměněný systém převzatý z předchozích lodí, jen nepatrně rozšířený, aby lépe pokrýval větší trup nových lodí. To se později během bojů proti Démonům, kde kvůli malému zrychlení lodí musely hrát daleko větší roli řízené střely, ukázalo jako značný nedostatek a zapříčinilo těžké škody na HMS Royal Sovereign a HMS Repulse, díky kterým musely být obě lodi vyřazeny. Už ztráta dvou křižníků v bitvě o Columbii a těžké poškození třetího z nich ukázala, přesto, že zde lodě čelily velké přesile, jisté nedostatky. Situace sice nebyla tak špatná, jak se občas skepticky někteří důstojníci domnívali (viz. případ HMS Galatea, která u Segyonu zničila Démonský křižník, než sama podlehla), rozhodně však nebylo možné celkové výkony považovat za optimální - i výkon Galatey byl spíše dílem posádky než lodě. Admiralita okamžitě zahájila přípravy k nápravě. Lodě byly urychleně vybavovány zdvojenými pokročilými laserovými hnízdy a zdokonalenými protistřelami. Oficiální ukončení bojů s Démony sice znamenalo zpomalení přestaveb, ale jen proto, že RCF hodlala využít získaných technologií, jak ukořistěných od Démonů, tak poksytnutých GR.

Původně se předpokládalo, že třída Royal Sovereign bude stažena a nahrazena novými plavidly, avšak projekční práce trvaly dlouhou dobu a navíc se ukázalo (při opravách HMS Australia), že lodě dokáží relativně snadno absorbovat nové technologie. Rozsah změn byl sice obrovský, avšak díky předvídavě naplánované konstrukci plavidel bylo možné jej uskutečnit poměrně levně.

Lodě, které tak od roku 2212 opouštěly loděnice, tak představovaly téměř zcela novou třídu. Moderní pohon, zejména beta-neutrinová soustava, znamenal obrovský nárůst jak doletu, tak především vnitřního prostoru lodi, který dříve zabíraly nádrže s palivem. Přestože bylo nutné omezit počet stanovišť energetické výzbroje, díky jejímu současnému zdokonalení se ve skutečnosti palebná síla krátkého dosahu zvýšila, byť jen málo. Mnohem podstatnější však byl téměř 70% nárůst výkonu aktivní obrany, zkvalitnění štítu a zejména více než dvojnásobné zásoby munice. Systém umělé gravitce dále zvýšil jejich bojovou hodnotu.

Přestože další služba této zdokonalené varianty byla relativně krátká, provázená mnoha potížemi zaviněnými příliš rozsáhlou rekonstrukcí (i když byly spíše menšího rázu) a obešla se bez dalšího bojového nasazení, RCF získala zkušenosti, které se velmi významně promítly do projekčních prací na nálsedujících lodi. Počátkem dvacátých let začaly být vyřazovány, poslední z nich, HMS Australia, byla sešrotována v roce 2225.