Po pádu vlády kancléře Francoise Sauxe a nástupu Roberta Müllera se v Evropě opět obnovily snahy o vybudování moderní flotily hvězdných křižníků. Postup byl na svou dobu v Evropě neobvyklý, protože vláda vyhlásila konkurzní řízení na projekt hvězdného křižníku podle požadavků flotily a svěřila zakázku vítězné firmě, jíž byl koncern DASA. Protože až dosud všechny hvězdné lodě stavěla výhradně vládní agentura Chantier Cosmique de l'Europe (CCE), neměl soukromý sektor s výjimkou dodávání potřebných součástek žádné zkušenosti. To vyvolalo odpor zejména mezi francouzskými firmami, které byly hlavními dodavately CCE. Obavy z opakování katastrofy, jakou byla třída Cristobal Colón, se však nepotvrdily.

Přestože třída Berlin nepatřila nikdy mezi světovou špičku, důkladná práce na všech úrovních výstavby se více než vyplatila. Přestože jádro technologií se od předchozí třídy nezměnilo, díky podstatně dokonalejšímu projektu a zpracování vznikla již dokonale spolehlivá plavidla, schopná plnit veškeré požadované úkoly. Lodě byly silně pancéřovány, aby se alespoň částečně omezila stále ne zcela dostatečná výkonnost štítů, přestože právě ty zaznamenaly největší rozvoj. Lodě se zdály, při srovnání se skutečně vyspělými plavidly, nedostatečně velké a relativně chabě vyzbrojené, avšak jejich provoz byl ekonomický, měly snadnou údržbu a výstavba byla dokonale rozvržena tak, že byla jak levnější, tak několikrát rychlejší než u všech dosud stavěných tříd lodí včetně dopravních. EU tak získalo první skutečně platnou posilu a zkušenosti takto získané se proto velmi rychle promítly do celkového rozvoje jak transportní, tak vojenské flotily.

Přestože zejména stavba těchto lodí se, již tradičně v EU, pojí s několika různě rozsáhlými skandály, celkové hodnocení vyznívá kladně. Zejména je ze zpětného pohledu kladně hodnocena potenciálně obrovská odolnost a výdrž těchto plavidel. Ukazuje se, že vnitřní rozvržení se velmi blížilo požadavkům na dnešní plavidla, kdy již existují reálné zkušenosti s bojovým poškozením lodí. Třída Berlin se tak stala vzorem pro další výstavbu bojových plavidel v Evropě a k principům, na něž se konstruktéři spoléhali, přihlíží dnes každá flotila. Všechny lodě sloužily až do počátku 23. století, kdy začaly být nahrazovány plavidly s kontinuálním (warpovým) pohonem.