V roce 2174 konečně získala Evropská unie vlastní mezihvězdný pohon díky prodeji práv na technologii kvarkového motoru od GR prostřednictvím Commonwealthu. Tento krok měl významný vliv na další průběh koloniazce, která se dosud děla pouze prostřednictvím GR a Ruska. Jediné hvězdné lodě EU do té doby představovaly křižníky třídy Paris, což byly staré lodě Daidalos, jen provizorně vyzbrojené a bez štítů, a několik ještě menších lodí třídy Liburna, sloužících k obsluze založených kolonií. Protože v letech 2160-74 se EU snažila především zdůraznit svou přítomnost ve vesmíru a disponovat zde významnou vojenskou silou (čehož nebyly lodě bez štítů schopny), neměla Evropa k dispozici vlastní kolonizační plavidla a její ekonomická situace neumožňovala zakoupit rozsáhlejší flotilu. Částky investované do výzkumu také nebyly dostatečné k tomu, aby byl vyvinut vlastní pohon. Teprve s nástupem kancléře Sebastiana Alivanteze v roce 2174 došlo k radikální změně politiky mezihvězdné kolonizace. Místo dalšího vlastního nákladného výzkumu byla využita nabídka Commonwealthu na odkoupení kompletních technických dat a licenčních práv pro nejmodernější kvarkový pohon. Přestože k tomu došlo v době, již existovaly reálné projekty motorů kontinuálních, pro EU to znamenalo výrazný pokrok.

Pohon byl v první řadě využit pro rozvoj komerční mezihvězdné dopravy, stranou však nezůstala ani válečná flotila. Protože se již podařilo vyřešit, i když zatím ne zcela uspokojivě, vývoj vlastních štítů, zahájila se výstavba nové třídy křižníků, které se měly stát rovnocennými partnery lodí ostatních států. Jak se již stalo zvykem, vývojová centra zaspala dobu a výsledkem byla loď, zdánlivě o generaci zpožděná za svými případnými protivníky. Velikostí se sotva vyrovnala čtyřicet let starým lodím Constitution, s novými plavidly Ruska, Commonwealthu a USA se měřit nemohla, o Dreadnoughtech GR nemluvě. Technické provedení zvláště štítů bylo velmi nedokonalé, zbraně trpěly mnoha poruchami a střely byly nespolehlivé. Rozvržení lodí si přímo říkalo o katastrofu, složitá konstrukce daná snahou zajistit alternativní gravitaci jak rotujícími vnitřními moduly (celkem sedmi), tak i letem stálým zrychlením, byla stejně jako u všech předchozích pokusů zdrojem nesčetných problémů. Většina ze všech pěti lodí strávila většinu své kariéry v doku nebo na orbitální dráze některé z tehdy existujících pěti kolonií EU. Jejich provoz byl neekonomický i za optimálních podmínek a častá poruchovost situaci ještě zhoršovala.

Přestože tyto lodě znamenaly cenné poučení pro zejména pro konstruktéry, setrvale se tyto jednotky hodnotí jako nejhorší hvězdné válečné lodi lidstva. Staly se také důvodem pádu vlády kancléře Alivanteze, který jejich vznik inicioval. Kritická havárie lodi Enrique Balboa v roce 2177, kdy zahynula polovina posádky a sto čtyřicet cestujících (z 450 převážených osob), převážně příslušníků nejvyšších evropských kruhů, jimž byly předváděny nové modifikace výzbroje a štítů, byla médii a opozicí nehorázně zveličena, a to i přes brilantní záchrannou operaci, díky níž většina osob na palubě navzdory pravděpodobnosti přežila. Kancléř byl nucen podat demisi a lodě, považované poté za symbol všech jeho neúspěchů, byly trvale odstaveny jako orbitální stanice. Byly zbaveny kvarkového pohonu, došlo k redukci posádky, jejich zásoba paliva byla omezena a na uvolněné místo se instalovala silnější výzbroj (lodě získaly zdvojenou střelovou výzbroj včetně zásoby celkem 160 střel). V devadesátých letech pak byly postupně vyřazeny.