Výstavbou těchto lodí začala Obrana poprvé aplikovat moderní technologie, zejména v oblasti pohonu a energetiky. Celý projekt byl zahalen nejpřísnějším tajemstvím, GR se obávala hrozby prozrazení svých technologií a jejich rozšíření mezi ostatní lidské státy. Obavy se nakonec ukázaly jako ne zcela opodstatněné (prozrazené a dokonce i některé oficiálně zveřejněné údaje byly obecně považovány za nesmyslné), ovšem Obrana neměla v úmyslu schopnosti svých lodí příliš výrazně prezentovat zejména z důvodu taktického překvapení.

Ve své době neměly tyto lodě v ostatních státech obdobu. Přestože se zdály být jen o málo větší než křižníky tříd Saratoga nebo Endeavour, považované za nejúčinnější válečné lodě pozemských států, a navíc relativně slabě ozbrojené (zejména řízenými střelami), schopnost dosáhnout bez omezení činnosti posádky až dvacetkrát vyššího zrychlení než pozemské lodě z nich činila nesmírně nebezpečného protivníka. Dalšími podstatnými výhodami, známými i tehdejším důstojníkům, byla účinnost bodové obrany, spoléhající se na FTL senzory, vysoká nadsvětelná rychlost a možnost dálkové komunikace v reálném čase. I technologie štítů překonávala vše, čím disponovaly pozemské flotily. Přesto právě slabost střelové výzbroje považovalo mnoho analytiků za zásadní slabinu.

Hlavním důvodem, proč Obrana přijala koncepci slabé výzbroje dalekého dosahu, byla jednak účinnost bodové obrany, jednak vybavení lodi prvními spolehlivými kvarkovými děly. Předpokládalo se, že spolu s výbornými senzory, které by případný nepřítel nedokázal rušit, a vysokým zrychlením je tato kombinace zbraní nepřekonatelná, protože proti kvarkovým dělům neexistovala až do roku 2203 účinná obrana.

Změna taktických koncepcí Obrany koncem osmdesátých let znamenala zastavení výstavby a ustrnutí programu. Přes mohutnou útočnou i obranou kapacitu se mělo za to, že díky těžkopádnosti při manévrování a jen omezených schopnostech stealth jsou tyto lodě příliš zranitelné na to, aby vedly účinné ofenzivní akce. Boje o New Sweetwatter zdánlivě tento názor potvrzovaly, i když se objevily názory na nutnost přehodnocení předpokládané účinnosti bodové obrany a tím i střelové výzbroje.

Válka s Démony přinesla radikální vystřízlivění. Ukázalo se, že bitevní křižníky (s výjimkou gravitačními štíty vybavené třídy Majestic) jsou příliš křehké na intenzivní konfrontaci s nepřátelskými bitevními plavidly. Ztráta GRSS Warrior byla sice nepříjemnou ranou, avšak tato loď sama dokázala nejen zničit jednu a těžce poškodit druhou bitevní loď nepřítele (lehčí plavidla nepočítaje), ale udržela si částečnou bojeschopnost až do příletu posil a téměř dvě třetiny posádky dokázaly přežít, i když trup nebylo možno opravit.

Tyto zkušenosti znamenaly další významné přehodnocení této kategorie plavidel. Okamžitě byly zahájeny přípravy na jejich modernizaci. Protože ovšem zároveň docházelo k výrazným posunům v taktickém myšlení, projekční práce trvaly téměř deset let. Na vině bylo především zpoždění vývoje střel s gravitačním pohonem a rovněž rozsah změn, jež měly lodě podstoupit.

Nárůst výkonu byl obrovský, podle informací velitelství Obrany je nyní jediná tato loď zhruba stejně silná jako celé námořnictvo GR v době před invazí Deamonů. Primární zbrojní systém představují kvarková děla nové generace, údajně schopná prorážet i gravitační štíty a s dosahem (pozorovaným v boji) 950.000 km. Štíty těchto lodí nemají zatím, a až do vypuštění jednotek třídy Colossus mít nebudou, obdobu a díky výraznému rozšíření zásobníků munice, v nichž jsou neseny střely s antigravitačním pohonem, jde vskutku o děsivý zbraňový systém.

Přes vynikající výkony v boji jsou dny těchto jednotek, stejně jako třídy Galaxy sečteny, neboť svou velikostí již nepostačují na plnění úkolů plavidel první linie a nutnost nesení početné posádky (a tím stísněné prostory a limitovaný dosah, což je po modernizaci ještě výraznější) je dále omezuje. Předpokládá se, že jakmile bude v provozu dostatek nových dreadnoughtů tříd Leader a Colossus, budou staženy a vyřazeny.