Definitivní vyřešení provozních potíží fotonového pohonu a denihilátorů umožnilo Rusku provést dlouho odkládanou a velice potřebnou modernizaci křižníkového parku. Navíc došlo ve spolupráci s EU k vytvoření prvního funkčního kompenzačního systému, který nebyl kompatibilní se staršími druhy ruských pohonů. To přispělo k jednoznačnému rozhodnutí ignorovat možnost znovuzahájení výstavby starších, byť znovu modifikovaných Archangelsků a zahájit výstavbu nové třídy.

Protože napětí zejména s USA, ale i ve vztazích s Čínou, velmy povážlivě rostlo, spěchala Flotila ve snaze obnovit své síly a trvala na co nejrychlejším uvedení nových křižníků do provozu. To jí sice umožnilo během tří let obměnit park těžkýchkřižníků, ovšem za cenu oeprační spolehlivosti. Zejména systém kompenzace zrychlení se ukázal jako ne zcela spolehlivý zejména při zrychleních nad 120 ms^-2, což mělo ten následek, že většina velitelů odmítala tuto hranici překročit, aby jeho selhání pokud možno předcházela. Ne vždy to však stačilo.

Nehledě na tento, zajisté vážný nedostatek, měli velící důstojníci i výhrady ke změně konstrukce. Lodě kvůli dosažení potřebné rychlosti o něco zeštíhlely, a i když ne o mnoho, množství velitelů to považovalo za příliš riskantní krok. Také jim nevyhovovaly výrazně stísněnější podmínky na palubě, dané snahou maximalizovat palebnou sílu i zásoby munice. Jejich obavy nebyly zcela na místě, jak se za války ukázalo, protože lodě si stále zachovaly typicky mohutnou výdrž v palbě, ale toto zjištění bylo třeba zaplatit krví.

Pro bojové nasazení zejména ve světle toho, že USSF úspěšně zavedla polarizační střely, se ukázalo podstatné zdokonalení bodové obrany. Po bezmála pětadvaceti letech, kdy tyto ruské systémy nevykazovaly prakticky žádný pokrok, byly schopnosti aktivní obrany nových lodí příjemným překvapením pro jejich posádky, zejména proto, že již měly omezenou schopnost komunikace s neurálním rozhraním. Přesto ani zde nebyl stav ideální, protože se ukázalo, že lodě mají malý počet zejména odalovacích stanovišť protistřel.

Bojové nasazení do značné míry prokázalo oprávněnost zdržení výstavby, avšak během války bylo zjištěno, že lodě nemají technickou rezervu. Velmi rychlá výstavba a snaha zajistit i při štíhlejším trupu požadovanou odolnost vyústily v konstrukci, která nedokázala absorbovat prakticky žádná zásadní zdokonalení, což mělo pro ne příliš stabilní ruskou ekonomiku během války vážné následky, když bylo nutné místo zdokonalení, jež mohla uplatnit evropská flotila u třídy Polska, zahájit stavbu nových lodí.

Dalším velmi diskutovaným faktem se stala skutečnost, že lodě mají schopnost dopravy nákladů. Bylo toho dosaženo zvláštní konstrukcí zásobníků řízených střel, které je možno bez zásadních zásahů do konstrukce přeměnit v nákladové prostory, schopné pojmout dokonce i dodatečné hyperplány. Mnoho kritiků poukazovalo na fakt, že kombinované nákladně-válečné lodě se ukázaly již před třiceti lety za války o New Sweetwatter jako ne zcela způsobilé konkurovat jednoúčelovým plavidlům. Ruská koncepce se však ukázala životaschopnější, než se domnívali kritikové, a umožnila tak těmto lodím všestrannější využití. Spolu s tím, že se podařilo zabezpečit fuknci kompenzátoru setrvačnosti, tak lodě mohly nadále zůstat ve službě, přestože jen ve druhé linii.

Zejména z počátku války nesly tyto lodě hlavní tíhu bojů s nepřítelem, čemuž odpovídaly i ztráty. USSF za ně sice musela tvrdě platit, ale nezkušenost posádek v počáteční fázi konfliktu a jejich nedostatečná víra ve vlastní lodě se ukázala jako zásadní nedostatek. Válku tak přežila méně než polovina třídy, což se jistě podepsalo na zastavení úvah o jejím dalším modernizování, zejména ve světle výsledků nových jednotek třídy Geroj.

Jméno	V provozu od:	Poznámka
Ilja Muromec	2221
Bogatyr II	2221
Monarch	2221
General-Admiral	2221
Perveňěc	2222
Pamiať Azova	2222	zničena 2225
Retvizan	2222
Džigit	2222
Oleg	2222	zničen 2226
Vladimir Poluchin	2222
Gangut	2223
Marat	2223
Poltava	2223	zničena 14.9.2225 v bitvě u Novoj Sibirje
Kronštadt	2223
Izmail	2223