Teprve v roce 2173 bylo Rusko schopno obnovit plně výstavbu v poškozených loděnicích Bajkonur II. Protože o rok později byly zprovozděny další loděnice (planeta Novyj Novgorod), které převzaly značnou část výstavby civilních a kolonizačních lodí, bylo konečně možno přistoupit k náhradě křižníků nevyhovující třídy Rjurik moderními plavidly.

Třída Krasnoramejec byla stavěna na zcela odlišném přístupu než lodě předchozí. Malý pokrok v technologiích znamenal, že aby loď byla skutečně bojeschopná, bylo potřeba obětovat některou oblast výkonů ve prospěch jiných systémů. Bylo proto rozhodnuto, že se nebude požadovat dolet srovnatelný s loděmi, vybavenými betasyntézní soustavou. Tento krok měl za následek jednak dramatické rozšíření využitelného prostoru, jednak z hlediska bojeschopnosti došlo tím, že byly odstraněny rozměrné nádrže pracovní látky, čímž se omezilo riziko jejich exploze při zásahu. Operační dosah sice nepřesáhl 90 pc, což bylo i na svou dobu velmi málo, ale flotila se rozhodla zvolit toto řešení jako menší ze dvou zel, hlavně proto, že již byla k nasazení připravena třída tankerů, schopná získávat palivo z plynných obrů na místě a křižníky jím při delších cestách zásobovat.

Celkový nárůst bojové hodnoty znamenalo zejména zcela nové, přepracované uložení zbraní. Jejich výkon nedoznal nijak oslnivý nárůst a i "nová" generace štítů byla spíš kosmeticky upravena, ale díky tomu, že se již podařilo mírně navýšit účinnost a zejména vyřešit chlazení zbraní, se nové křižníky podstatně přiblížily špičkové úrovni. Největším zdokonalením prošly ergonomie a pohon, díky kterému lodi zaznamenaly nárůst hyperrychlosti plných 24% a přiblížily se tak rychlosti lodí vybavených warpovým pohonem. Rovněž posádky nyní měly daleko dokonalejší pracovní prostředí, což se projevilo na jejich podstatně lepší celkové výkonnosti.

Zvláštností těchto lodí je jejich značná bachratost, u moderních plavidel s kontinuálním pohonem nezvyklá. Jedním z důvodů zvolení takovéhoto tvaru bylo navýšení účinnosti štítů, hlavním cílem však bylo zvýšení odolnosti vůči poškození. Lodě jsou nejen mohutně pancéřovány, ale mají i důmyslný systém vnitřních výztuh a přepážek, omezujících sekundární škody, a bachratý trup má podstatně lepší schopnost škody absorbovat. Důkazem toho bylo srovnání, provedené po bojích u New Sweetwateru a válce mezi USA a Brazílií, kdy kvůli havárii vyřazená loď Taškent sloužila jako cíl pro ostřelování energetickými zbraněmi. Závěrečná vyhodnocení ukázala, že i přes pravděpodobně těžké škody a ztráty by si loď byla schopna zachovat jistou úroveň bojeschopnosti a mobility i po zásazích, které byly pro větší, ale podstatně štíhlejší plavidla tříd Saratoga či Endeavour fatální.

Třída Krasnoarmejec spolehlivě sloužila dvacet pět let jako jádro Kosmické flotily. Stala se první třídou skutečně flotilových křižníků v jejích řadách a její význam pro další rozvoj ruských kosmických sil je prvořadý. Její výstavba prakticky v nezměněné nebo jen mírně modifikované verzi porkačovala celých patnáct let. Lodí postupně vznikly téměř dvě desítky. Rusko stále odkládalo výstavbu dalšího typu lodí zejména proto, že mělo potíže s vývojem vlastního kontinuálního hyperpohonu a pokročilejších podsvětelných energetických soustav. Až koncem 22. století díky spolupráci s EU se konečně podařilo vyřešit problém warpového pohonu. Tedy již Krasnoarmejci jednoznačně dosluhovali, jejich výkony by proti moderním variantám křižníků zdaleka nepostačovaly. Lodě proto byly urychleně vyřazovány, aby se uvolnily prostředky i posádky, potřebné pro moderní plavidla. Poslední z nich byla prodána do šrotu v roce 2202.