Tento malý modul je určen pro ty světy, které znají střelný prach na všech úrovních, tj. od prvopočátků do 21. století a dost možná ještě dál. Je třeba poznamenat, že palné zbraně se již počítají, v kontextu těchto pravidel, do vyspělé techniky, a proto komplexní nakládání s nimi je obtížnost o jedna vyšší, než je běžné (tedy S, nikoliv C). Pokud nechce hráč "plýtvat" EXP na S obtížnost, může i nadále používat obtížnost C, avšak potom je schopen pouze ze zbraně střílet, ne se o ni starat. Nebo používat její zvláštní funkce, jako je například bodák, granátomet, optické hledí, laserový dálkomer nebo cokoliv jiného. Není schopen zbraň vyčistit, když se mu zanese, rozebrat, když se zasekne, není schopen si ani seřídit hledí. Samozřejmě údržbu zbraně může převzít kdokoliv, kdo má schopnost profese: zbrojíř, obtížnost C.

Palné zbraně mají, kromě klasických parametrů střelných zbraní, navíc několik údajů: kadenci, tj. rychlost střelby, zpětný ráz, a údaje vztahující se ke konstrukci zbraně.

Kadence se udává dvěma možnými způsoby: u starých zbraní (předovek) je výhodnější udávat počet akcí, které uplynou mezi dvěma výstřely, pokud jsou všechny využity k nabíjení. Takováto kadence je značována jako nabití. Přerušení nabíjení (například z důvodu obrany před nepřátelským útokem) zde nemá vážnějších následků, kromě prodloužení doby nabití o 2 až 5 akcí podle situace a úvahy GM.

Klasickým způsobem udáním kadence je počet výstřelů za časový úsek, obvykle za akci (=vteřinu). Zde je významný vliv konstrukce zbraně: opakovačky mývají kadenci 0,33 až 0,25, tedy nabití 3 nebo 4 akce, poloautomatické zbraně 1, automatické více než 1 a obvykle se zde uvádí rozsah, tedy počet ran, které zbraň dokáže vystřelit během akce. Některé zbraně, které mají možnost pálit různými způsoby (např. útočné pušky) mohou mít uvedenou kadenci ve stylu 1 / 2-9, což znamená, že může střílet buď jako poloautomat, nebo automatickou střelbou dvěma až devíti ranami za vteřinu (akci) podle toho, jak moc drží střelec spoušť nebo kolik má nastaveno na voliči kadence. Podrobnosti obvykle udává popis konkrétní zbraně

Zpětný ráz (dále ZR) je obvyklý problém palných zbraní, který ztěžuje míření a tudíž vytváří postih na střelbu. Obvykle platí, že postih do střelby je roven zpětnému rázu. Existuje ovšem několik způsobů, jak ZR utlumit (kompenzovat).

Základní kompenzaci dávají postavě její fyzické proporce. Je-li ZR + zpomalení větší než součet STR+CON postavy, zbraň s ní mává tak, že jsou postihy za ZR dvojnásobné. Má-li postava součet STR+CON vyšší, než je dvojnásobek ZR+zpomalení, dokáže naopak polovinu ZR kompenzovat.

Další způsoby kompenzace tohoto upraveného ZR jsou následující:

Zpětný ráz nikdy nemůže být záporný, jakákoliv kompenzace jej sníží nanejvýš na nulu.

Důležité u vyšších úrovní kompenzace je to, že umožňují přesnou střelbu i u dávek. Při automatické střelbě se obvykle uvádí první tři hodnoty ZR. Další se určí tak, že se sečte poslední a předposlední ZR, takže např. je-li ZR u dávky stanoven na 1,1,2..., čtvrtý výstřel má ZR 1+2=3, čtvrtý 5, pátý 8. Kompenzace snižuje ZR tak, že se odečítá popořadě až do chvíle, kdy nějaký výstřel má nenulový ZR. Poté se další ZR počítá klasicky součtem posledního a předposledního. Například výše uvedená zbraň na trojnožce (kompenzace +3) bude mít místo 1,1,2,3,5,8,13 ZR 0,0,0,0,2,2,4. Rozdíl v efektivitě střelby je zřejmý.

Dávkou je rovněž možné (a u kulometů to bývá i obvyklejší) místo mířené střelby na jednotlivé cíle postřelovat nějaké území tak, že člověk drží spoušť a "přejíždí" hlavní po vymezeném úseku. V takovém případě si každý potenciální cíl v dané výseči před kulometem (která je asi 30 stupňů na jednu akci, při vyšším rozptylu to nemá efekt) nejprve hodí, zda se stal cílem této střelby. Šance jsou procentuální, a to 1% u ležící, 2% u klečící a 3% u stojící postavy, s opravou +/- 1/4 za každý bod velikosti (tedy čtyřikrát větší postava má dvojnásobnou šanci na zásah). Tato pravděpodobnost se násobí počtem kulek, které v daném kole míří do stejné výseče. V případě, že se postava stance cílem postřelování, podle procentuálního hodu se určí, která (kolikátá) kulka míří na ni, a střelec si teprve poté hází na útok. Může se tak stát, že cíl by sice zasáhla první kulka dávky, ale další v důsledku ZR již ne. Pokud však cíli na procentuálním hodu vyšlo, že útok na něj je veden až druhou nebo další kulkou, má štěstí.

Střelec, který má vizuální kontakt na některý z cílů, které potenciálně zasáhl, se může rozhodnout (ještě před hodem na útok) na něm zbytek dávky "podržet", to znamená, že zbylé kulky této dávky pak směřuje na tento náhodně zasažený cíl. Jejich zásahy na jiné cíle pak propadají. Každá kulka může logicky zasáhnout pouze jeden cíl, takže pokud by někomu dalšímu v postřelované oblasti vyšlo, že ta samá kulka míří na něj, bere se, jako by nebyl postřelováním ohrožen.

Důležité u zpětného rázu polo- a plně automatických zbraní je, že se ZR načítá. Na konci každé akce se postavě odečte z konečného ZR dvacetina součtu (STR+CON+úrovně ovládání+bonusy), zbytek ZR se přenáší do dalšího kola. Přitom tato základní stabilizace nedokáže kompenzovat zpětný ráz rovný 1 (tj. alespoň 1 vždy zůstane). Teprve pokud postava na jednu akci z jakéhokoliv důvodu přeruší (např. nabití nebo natažení zbraně, míření atd.), stabilizace se stane skutečně účinnou - v prvním kole se vyruší pětinásobek základní stabilizace (tedy čtvrtina součtu STR+CON+úrovně ovládání+bonusy), ve druhé akci další dvojnásobek ZR, ve třetí další čtyřnásobek.

Bonusy do stabilizace jsou +1 za zaměření a každou ze specializací na danou zbraň, za leh nebo dvojnožku. Trojnožka dává +2 do stabilizace a lafeta, jak již bylo řečeno, zvyšuje veškerou stabilizaci na trojnásobek. Další bonusy již nejsou.

Palné zbraně se dělí podle tří kritérií: první z nich je podle druhu, který charakterizuje zbraň podle toho, zda je to pistole, puška, samopal nebo kulomet. To dále vymezuje rozsah dostřelů, základní zpomalení, rozsah kritického zásahu a systém, na němž zbraň pracuje. Dalším kritériem je ráže, přesněji druh munice. Náboj má hlavní podíl na zpětném rázu, výhradně určuje zranění a násobitel kritického zásahu. Promítá se také do dostřelu, hmotnosti zbraně a dalších charakteristik, z nichž některé nezle obecně charakterizovat. Systém zbraně, určující způsob nabíjení, stanovuje kadenci, vylučuje některé druhy munice a má rovněž vliv na dostřel. Pomocí volby těchto parametrů lze zkonstruovat téměř libovolnou osobní palnou zbraň až do úrovně kulometu.

Primitivní palné zbraně typu předovek jsou velmi nepřesné. Zkušenosti s vojenskými mušketami Napoleonských válek ukazují, že i průměrně vycvičený voják té doby měl relativně dobrou mušku na vzdálenost do 30-40 metrů, na větší vzdálenost prakticky nezáleželo na tom, jak dobrý byl. To bylo důsledkem hladkého vývrtu hlavně a nestabilizované střely, která musela mít v hlavni jistou vůli. Proto palné zbraně s hladkým vývrtem a nestabilizovanou střelou (což byl standard až hluboko do 19. stol., i když už existovaly způsoby, jak využít vrtanou hlaveň a rootací stabilizovanou kulku, nebyly vojensky používány) mají za vzdálenost dvojnásobný postih (-4, -10, -20). Typickou zbraní tohoto typu je jakákoliv puška či pistole do roku cca 1760. Později se objevovaly systémy, jak místo kulky využít kónickou či jinou střelu, kterou je možno stabilizovat rotací použitím vývrtu hlavně. Většina systémů se příliš neosvědčila (s výjimkou systému Minié), střely bylo nutné často stloukat nabijákem a tím je znehodnocovat a saze z černého prachu ucpávaly drážky vývrtu. Skutečným řešením se staly teprve zadovky.